Joseph Lister a příběh jednoho velkého vítězství

V 19. století procházela Velká Británie a ostatně i jiné části světa masivní proměnou. Průmyslová revoluce byla v plném proudu, populace rostla a lidé přicházeli za prací do velkých měst, která nebyla na takový příliv nových obyvatel připravena. Kanalizace nezvládala příval odpadu, popřípadě vůbec neexistovala a splašky se valily přímo ulicí. Špína byla semeništěm nejrůznějších nemocí a záchranou nebyly ani nemocnice, ba naopak. Návštěva špitálu se i v případě banálnějších poranění či úrazů mnohdy změnila v noční můru a až příliš často končila smrtí pacienta na některou z běžných nemocničních nemocí: růži, gangrénu, sepsi (otrava krve) či pyemii. Neustálá hrozba se ale nevznášela jen nad pacienty. I studenti či chirurgové, kteří v pitevnách zkoumali mrtvá těla, často zaplatili životem i nepatrné poranění při kontaktu s mrtvolou. Je to však i doba, kdy chirurgové začali vystupovat ze stínu staromódních distingovaných lékařů, kteří řezání do těla považovali za podřadnou činnost. Zásadní rozvoj chirurgie umožnilo až zavádění anestezie, zejména v podobě éteru (přesněji dietyleteru), jenž se začal používat v čtyřicátých letech 19. století a pro mnohé symbolizoval definitivní vítězství nad bolestí. Anestezie chirurgy zbavila nutnosti vykonávat operace ve spěchu (proslulý Robert Liston dokázal amputovat nohu za necelou půlminutu). Naopak jim umožnila provádět rozsáhlejší zásahy, na něž by si dříve netroufli. Jenomže v prostředí bujících nemocničních infekcí to mnohdy pro pacienta znamenalo spíše rozsudek smrti než naději na záchranu.

Lindsey Fitzharrisová: Umění řezničiny aneb Joseph Lister a temný věk viktoriánského lékařstvíPaseka, Praha 2019, 292 stran, ISBN: 978-80-7432-958-6

Zhruba taková byla situace v polovině 19. století, kdy v Londýně začal první zkušenosti nabírat čerstvě vystudovaný lékař Joseph Lister (1827–1912), který se později zasloužil o jednu z největších revolucí v medicíně a jehož životní osud v oceňované knize Umění řezničiny (The Butchering Art, 2017) zachytila americká spisovatelka a historička medicíny Lindsey Fitzharrisová (*1982). Ta ve třinácti kapitolách (včetně prologu a epilogu) představuje životní dráhu tohoto velkého lékaře a vědce. V žádném případě však nejde o nějaký suchý životopis či fádní „dědkologii“, ale dílo čtivé, informačně bohaté a pestré, které se stylem leckdy pohybuje na hraně beletrie. Byť je ústředním motivem Listerův život a dílo, na jeho pozadí se čtenář seznamuje s fungováním tehdejší (britské) zdravotní péče, zejména chodem nemocnic, s úvahami o příčinách nemocničních infekcí (jedovaté částečky versus špína a zkažený vzduch neboli miazma) či se snahami, jak těmto infekcím zabránit. Kniha téma zasazuje do širokého kontextu, který umožňuje snáze porozumět chování, metodám i mnohdy tragickým omylům lékařů. Mimoto je doslova prošpikována popisem desítek konkrétních případů (povětšinou přímo těch Listerových), jež ukazují, co na člověka v nemocnici vlastně číhalo.

K dobru lze přičíst, že Lister není v textu nadmíru glorifikován a líčen jako nedostižný vzor, ale díky obrovské spoustě deníkových výňatků sledujeme radosti i strasti, úspěchy i neúspěchy a samozřejmě též myšlenkový vývoj badatele jeho vlastními slovy, čímž se pro čtenáře stává tak nějak povědomějším, lidštějším. Autorka rovněž upozorňuje na různé, byť na první pohled třeba ne tak nápadné prvky Listerova mládí, které předznamenaly jeho pozdější úspěch. Na jedné straně to byla kvakerská výchova, třebaže se svého vyznání později musel kvůli sňatku s dívkou jiné víry zříct, na druhé straně ohromný vliv jeho otce Josepha Jacksona Listera, který byl vášnivým mikroskopikem a pozorovatelem přírody a jehož názorů i rad si syn po celý život nesmírně vážil. Právě mikroskop, na nějž mladý Lister už během studia nedal dopustit a který mnozí jeho kolegové považovali v lékařské praxi za zbytečnost, mu pomáhal porozumět podstatě zánětlivých reakcí, procesu hojení a příčině nemocničních infekcí, což byly otázky, jež mu nedávaly spát a k nimž se soustavně vracel. Vliv na jeho názory samozřejmě měli i další chirurgové a lékaři, s nimiž se setkal během svého působení v Edinburghu a Glasgow, odkud se později již jako renomovaný profesor vrátil zpět do Londýna.

Rozhodující bylo, když se dozvěděl o pokusech týkajících se kvašení, jež ve Francii prováděl Louis Pasteur (1822–1895). Ten prokázal, že kvašení mají na svědomí nepatrné živé organismy a že tyto nevznikají samovolně, nýbrž jsou obsaženy v okolním prostředí včetně vzduchu. Listera myšlenka velmi zaujala a pojal podezření, že mikrobi jsou zodpovědní i za nemocniční infekce. Už dříve dbal na dodržování čistoty na operačních sálech, nyní však dospěl k závěru, že to nestačí, že je nezbytné mikroby v ráně i jejím okolí aktivně likvidovat. Bylo už jen potřeba najít vhodný antiseptický prostředek. Tím se stala kyselina karbolová (neboli fenol), s níž začal Lister experimentovat. Zpočátku sice nepříliš úspěšně, nicméně po určitých úpravách antiseptického roztoku a zdokonalení metodiky se dostavily první úspěchy, o nichž informoval v roce 1867. Jeho novátorské počínání se podle očekávání setkalo s kritikou ostatních lékařů, která byla v některých případech spíše osobního než profesního charakteru a pramenila i ze skutečnosti, že chirurgové se zdráhali přijmout zodpovědnost za mnohá úmrtí, kterým se dalo dbáním na hygienu předejít (chirurgové běžně používali špinavé nástroje, nosili pláště zmáčené krví ostatních pacientů, popřípadě chodili na sál rovnou z pitevny). Antisepse se však začala pomalu, ale jistě prosazovat, třebaže zpočátku spíše za hranicemi, například ve Francii a Prusku. Zlomovým okamžikem se nakonec stala úspěšná operace královny Viktorie, při níž jí Lister odstranil rozsáhlý absces a dokázal zabránit rozvoji infekce. Antisepse (později nahrazená asepsí, tedy snahou zajistit při operacích sterilní prostředí) se ještě za Listerova života dočkala, stejně jako on, všeobecného uznání a bezpochyby zachránila miliony životů.

Listerův příběh ale není jen připomínkou časů dávno minulých a ukázkou, jak úžasnou cestu medicína za půldruhého století ušla. Jeho poselství vyjádřené v úvodním citátu je platné i dnes. Mimoto však ukrývá i nepřímé varování před jedním z velkých problémů moderní medicíny, jímž je nadužívání antibiotik a rozvoj abiotické rezistence. Ukazuje totiž, jak nebezpeční by mikrobi mohli být, kdybychom přišli o jeden z důležitých nástrojů, kterým s nimi bojujeme.