Chci žít ve tmě, protože dobře vidím

Praví jeskynní živočichové, tzv. troglobionti (viz Vesmír 98, 392, 2019/7–8), jsou k životu v jeskyni obvykle zřetelně adaptovaní, za nejběžnější adaptace se považuje ztráta zraku, případně světlé zbarvení, kdy se namísto pigmentu melaninu využívá prekurzor L-tyrozin na syntézu noradrenalinu (viz Vesmír 98, 196, 2019/4). Otázkou je, jak se vlastně troglobionti staví ke světlu – bojí se ho?

Jéssica Gallo a Maria Bichuette se rozhodly na tuto otázku odpovědět studiem brazilských mnohonožek rodu Pseudonannolene. Nachytaly mnohonožky osmi druhů z jedenácti jeskyní a jejich okolí. V experimentu si mohly mnohonožky volit, zda se budou zdržovat v zastíněné, či v osvícené části experimentální nádrže. Intenzita světla odpovídala soumraku, oblačnému dni nebo slunečnému dni. Všechny druhy obvykle preferovaly stín, chovaly se tedy fotofobně. Je tudíž zjevné, že vysoká míra fotofobie je jejich evolučně původním znakem a nevyvinula se až u jeskynních (odvozených) druhů. Naopak se ukázalo, že míra fotofobie souvisí s počtem ommatidií a s velikostí očního pole. U těchto mnohonožek platí, že čím mají lepší zrak (vyšší počet oček), tím větší mají strach ze světla. Je pravděpodobné, že pokud některé druhy zrak v jeskyni úplně ztratí, tak se světla bát přestanou. Přísloví, že „strach má velké oči“, lze zřejmě na mnohonožky aplikovat doslovně.

Gallo J. S., Bichuette M. E., Zoomorphology, DOI: 10.1007/s00435-017-0389-0