Jeskyně jako útočiště i past

Zoogeografové obvykle charakterizují naše středoevropské jeskyně jako postglaciální refugia a jejich obyvatele jako glaciální relikty. Představujeme si, že se tyto druhy při globálním oteplování před rostoucí teplotou uchýlily do chladných jeskyní, v kterých nerušeně přežívají. Slovenští a čeští zoologové testovali teplotní preference chvostoskoků žijících v jeskyních i mimo ně. Chvostoskoci žijí převážně v půdě, kde také mají relativně stabilní teplotní podmínky, ve srovnání s jeskyněmi však je teplota přece jen značně proměnlivá. Zatímco uvnitř zkoumaných jeskyní je stálá teplota kolem +10 °C, v 3cm hloubce v půdě v okolí jeskyní teplota během roku kolísá mezi +18 a –10 °C. Zoologové v laboratoři trápili 17 druhů chvostoskoků ze 4 ekologických skupin – trogloxenní druhy, které žijí jen v půdě a do jeskyní nezasahují, subtroglofilní druhy vyskytující se jak v půdě, tak ve vchodových částech jeskyň, troglofilní druhy, které jsou v jeskyních časté, ale jsou k zastižení i mimo jeskyně, a troglobionty, kteří jsou pravými jeskynními specialisty.

Chvostoskoci byli v laboratoři vystavováni různým podmínkám ve snaze zjistit rozsah tolerovaných teplot. Ukázalo se, že jejich vazba na jeskynní prostředí (vyjádřená příslušností k zmíněným čtyřem kategoriím) ovlivňuje jejich schopnost přežívat vysoké i nízké teploty. Schopnosti odolávat vysokým (přes 30 °C) i nízkým (méně než –6 °C) teplotám jsou pozitivně korelované. Nejodolnější druhy žijí mimo jeskyně, jeskynní druhy lze považovat za nejcitlivější.

Další zajímavý vztah se týkal velikosti těla a teplotní odolnosti. Malé druhy jsou mnohem odolnější vůči chladu než velké druhy. Všechny testované jeskynní druhy byly přitom značně velké. Ukazuje se tudíž, že druhy, které se před stoupající teplotou kdysi schovaly do jeskyní, zvětšily svou velikost a zároveň ztratily schopnost přežívat významnější kolísání teplot. Větší velikost je pro jeskynní druhy výhodná z energetického hlediska – větší těla mají relativně nižší metabolismus a navíc mohou obsahovat více zásob pro přežití případného období bez potravy. Větší druhy obvykle i déle žijí (u chvostoskoků to nikdo dosud nezkoumal), což jim zvyšuje pravděpodobnost potkat partnera a rozmnožit se. Adaptaci na jeskynní prostředí (zvětšení velikosti) zřejmě získaly na úkor teplotní tolerance, což však ve finále vedlo k neschopnosti jeskyni opustit. Útočiště se tudíž stalo ekologickou pastí. I na chvostoskoky, kteří létat neumějí, proto pasuje okřídlené české rčení „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“.

Snímek Gardner.glen, CC BY-SA 4.0

Raschmanová N. et al., J. Therm. Biol., DOI: 10.1016/j.jtherbio.2018.11.004