Tenká hranice autorství

„Publikuj˝, nebo zhyň“¹⁾ je často opakovaná fráze reflektující tlak akademického systému na soustavné uveřejňování výsledků své práce. K srdci si ji vzal materiálový vědec Akihisa Inoue z Japonska, který za posledních sedmnáct let publikoval 1680 vědeckých článků, a stal se tak pomyslným vítězem analýzy, kterou provedli vědci ze Stanfordovy univerzity a z organizace SciTech Strategies.

Studie zveřejněná v časopise Nature se zaměřila na hyperproduktivní autory vědeckých textů a do diskuse o spoluautorství přinesla zajímavá čísla.³⁾ Koho vlastně můžeme považovat za autora odborného článku?

Ve středověku hrála osoba autora malou roli a podstatný byl hlavně obsah díla. Pro plagiátorství by tehdy přední dvořané o své postavení nepřišli. V průběhu renesance se situace změnila a autoři se začali ke svému dílu hrdě hlásit. Dnes je v akademickém světě autorství či spoluautorství ceněnou komoditou a také důvodem ke sporům, které jsou pro širší veřejnost někdy těžko srozumitelné.

Odborný text odráží složitost vědecké práce a nezřídka je na něm uvedeno několik stovek autorů z mnoha pracovišť. Je zřejmé, že jejich podíl na publikaci je velmi rozdílný, což by samo o sobě nemuselo vadit. Problém vzniká ve chvíli, kdy se na základě počtu článků, citací a jiných zjednodušených metrik začnou rozdělovat peníze na výzkum, pracovní pozice na univerzitách, mzdy a kdy se z několika málo čísel odvozuje prestiž vědce. I na stránkách Vesmíru se hojně diskutovaly stinné stránky scientometrického hodnocení vědy, zejména po zavedení tzv. kafemlejnku.⁴⁾ Poněkud zatuchlé české vědecké prostředí se jeho zavedením dalo bezpochyby do pohybu. Rychle se ale projevily i nežádoucí (a nejspíše předpokládatelné) vedlejší efekty a v reakci na ně současný vývoj spíše směřuje k hodnocení, které bude na scientometrických indikátorech méně závislé.⁵⁾ Bez ohledu na zvolený systém bude nejspíš pro vědce pořád platit, že není spásy bez publikace.

Hyperproduktivní autoři

Aktuální studie vedená prof. J. P. A. Ioannidisem do diskuse o autorství přispěla několika konkrétními daty. Autoři analyzovali databázi odborných článků Scopus (www.scopus.org) a vybrali z ní všechny vědce, kteří mezi roky 2000 a 2016 publikovali alespoň v jednom roce více než 72 článků. Jinými slovy hledali vědce, kteří během jednoho roku „napsali“ v průměru více než jeden článek za pět dní. Uvozovky jsou na místě, neboť spoluautorství, jak se zdá, nemusí nutně znamenat přímou účast psanou formou. Těchto hyperproduktivních autorů napočítali přes 9000. Většinu z nich, celkem 86 %, autoři studie z další analýzy vyloučili, neboť se jednalo o pracovníky v oblasti částicové a vysokoenergetické fyziky, kde je běžný extrémní počet spoluautorů. Vzdali se tak analýzy u publikací, které souvisejí s velkými fyzikálními experimenty ve střediscích, jako je CERN. Mimo to vyřadili i čínské a korejské vědce, které nebyli schopni kvůli podobnosti jmen jednoznačně určit. Zůstalo jim 265 hyperproduktivních autorů, jejichž data analyzovali zevrubněji.