Vulkanismus na měsíci

1878: Již pouhým okem viděti jest na měsíci nestejně lesklé části, tak že na plném kotouči jeho zvláštní podoby se vyskytují, z nichž vyvedla čilá obrazotvornost prostých venkovanů krále Davida s harfou; jakmile se však oko naše ozbrojí dalekohledem nějakým, zmizí okamžitě postava biblického prakovníka a celý povrch měsíce v pravé své kulovatosti se jevícího vezme na sebe podobu krajiny poseté skoro samými vulkány, mezi nimiž jen zde onde rozestírá se obdoba našich rovin. A jelikož tyto sopky měsíční jsou skoro vesměs tvaru okrouhlého a nepravidelně jsou tu rozestaveny, dodávají pohledu na měsíc rázu zvláštního, jejž kdosi dobře porovnal s pohledem na rozkrojený bochník švýcarského sýra nebo na tvář neštovicemi rozďobanou. […]

Není pochybnosti, že tu spatřujeme výtvory vulkanismu velmi prudkého a rozsáhlého, kterýž na měsíci padesátkráte menším, nežli jest země naše, zplodil hory sopečné, jež jsou mnohem větší nežli nejobjemnější sopky pozemské. Dlouho však bylo záhadno, zdali vniterní síly rozpínavé již na měsíci se vybouřily neb ještě tolik pružnosti si zachovaly, že nové výbuchy sopečné jimi se dají provésti. […] Dnes není žádné pochybnosti více, že ještě se vulkanismus na měsíci jeví zcela zřejmým měněním jeho povrchu, nyní není více třeba uvažovati důvody pro a contra, kde skutečnost nevylučuje možnosti.

První spor o vulkanismus měsíční veden mezi Hevelem a Lahirem (1706) na počátku předešlého století a konec tohoto zajímavého boje vědeckého připadá teprv do roku 1866, kdy hvězdář Schmidt v Athénách nezvratně dokázal, že kráter „Linné“ zvaný svou podobu zcela změnil. […]

Dr. F. J. Studnička (Vesmír 7, 213, 19/1878)

2018: Původ kráterů na Měsíci byl předmětem učených debat od jejich objevu Galileem v roce 1609. Od začátku se největší popularitě těšila vulkanická teorie, ale objevovaly se i hypotézy počítající s působením slapových sil, s kruhovými ledovci nebo s korálovými atoly. Dopady meteoritů zvažoval poprvé Robert Hooke v roce 1665, ale astronomové začali brát tuto možnost vážně až počátkem 20. století, kdy byl odhalen původ Meteorického kráteru v Arizoně a fyzikové zpracovali modely vysvětlující vznik takových geologických útvarů. Vulkanická teorie však měla hlasité zastánce až do roku 1965.¹⁾

Pokud jde o měsíční kráter Linné, Julius Schmidt si roku 1866 skutečně všiml, že na jeho místě je nově pouze světlá rovná plocha s malým vrcholem uprostřed. Další astronomové ve vrcholku rozpoznali vulkán a domnívali se, že jeho výbuch zaplnil původní kráter sopečným prachem. Podle všeho šlo jen o artefakt způsobený špatnými pozorovacími podmínkami. Linné je na Měsíci dodnes. Kdykoli někdo o něčem tvrdí, že „dnes není žádné pochybnosti více“, je třeba mít se na pozoru.