Biologická kontrola nemocí rostlin

Mezi rostlinami, mikroorganismy a živočichy existují vzájemné vztahy. Většina organismů ke své obživě a vývoji využívá vztah antagonistický. Organismy bez možnosti pohybu (např. rostliny) využívá jako úkryt a zdroj potravy řada parazitů – např. viry, bakterie, fytopatogenní houby a hmyz. V napadených rostlinách spouštějí abnormální fyziologický proces, jenž narušuje jejich strukturu, růst, funkci a jiné aktivity. Nicméně rozvoj choroby je spíše výjimkou než pravidlem, a to v důsledku vysoce účinných, koordinovaných systémů pasivní a aktivní obrany.

V poslední době přibývají důkazy, že obranné systémy rostlin jsou přinejmenším tak komplexní, jako u obratlovců. Imunitní systém savců umí specificky rozpoznat každou tělu nevlastní sloučeninu. Na rozdíl od živočichů však rostliny nemají oběhovou soustavu ani žádné cirkulující buňky a tudíž nemohou spoléhat na specializovaný imunitní systém. Rozlišit patogeny proto musí umět každá rostlinná buňka. Musí být schopna systematické koordinované obrany. Rostliny nedokážou tak efektivně poznat patogenní mikroorganismy ani zastavit jejich růst. Mají však nespecifickou paměť na patogeny, která je systémová a může trvat několik týdnů. Mohou se také přizpůsobit vnějším změnám s využitím řady přirozených nebo uměle vyvolaných biochemických a molekulárních mechanismů. Ty se projevují dlouhodobými i krátkodobými reakcemi na bezprostřední změny.

Většina druhů hub žije na rozkládajícím se mrtvém rostlinném nebo živočišném materiálu a uspokojuje tím svoji potřebu organických živin. Jen menšina dokáže kolonizovat žijící rostliny a vyvolat u nich nemoc. Právě tyto druhy našly způsob, jak čelit účinnému obrannému mechanismu rostliny. Dovedou přizpůsobit svou infekční strategii změnám ve svém hostiteli.