Vůně domova

Stínky a svinky nejsou zrovna filmovými hvězdami. Jejich chování není nijak zvlášť dechberoucí a případnému divákovi neklesne čelist před podivuhodnými kousky, které by prováděly. Přesto však jejich život není poklidný a nudný, i stínky musejí řešit řadu problémů.

Přestože suchozemští stejnonožci jsou mezi běžnými lidmi známí hlavně díky agregačnímu chování (běžně na zahradě můžete najít pod kameny či špalky početné skupiny stínek), je mezi nimi řada druhů, které se takto nechovají. Příkladem může být stínka Hemilepistus reaumurii. Tento druh je výjimečný prakticky každým aspektem svého života. Ačkoliv jsou stejnonožci špatně chráněni proti vysychání, hemilepistové obývají výhradně pouště a polopouště severní Afriky a Blízkého východu. Hrabou si jednoduché nory do hloubky půl metru, jelikož v této vrstvě se udržuje dostatečná vlhkost vzduchu i na konci léta. Mimo noru se nepohybují v noci jako ostatní stejnonožci, ale dopoledne a večer, mj. ve snaze vyhnout se štírům, svým hlavním predátorům. Vodu získávají absorpcí ze vzdušné vlhkosti, konzumací vlhkého písku a z potravy; díky efektivnímu vstřebávání vody v rektu jsou jejich exkrementy sušší než přijímaná potrava. Díky dlouhým nohám běhají i po horkém písku a za teplot vzduchu 35 °C, ztráty vody přes kutikulu jim přitom pomáhají se účinně ochlazovat. Jsou relativně krátkověcí (žijí 15 měsíců), monogamní a rozmnožují se za život pouze jednou. Navíc se oba rodiče v noře pečlivě starají o potomstvo. Na konci zimy mladí jedinci opouštějí nory svých rodičů a začínají si vyhrabávat své vlastní. Během hrabání nor vznikají nové páry, jež hrabou noru společně a urputně ji po zbytek života brání proti vetřelcům. Právě život v páru jim umožňuje jednak noru vůbec zvládnout vyhrabat, jednak ji bránit i v době, kdy jeden z partnerů hledá potravu. Každý pár v květnu vyprodukuje až 100 potomků. Ti několik týdnů neopouštějí noru a živí se potravou, kterou jim přinášejí rodiče. Posléze vylézají ven a hledají si jídlo sami, zpočátku chráněni svými rodiči. Hlavními predátory mladých stínek jsou dospělci z okolních nor, kteří se nerozpakují přinést uloveného jedince svému potomstvu jako cenný zdroj vápníku i vody. Přes půl roku tedy v noře žijí rodiče se svými potomky, respektive potomstvo samo. Na 1 m² se přitom může vyskytovat až 20 takových nor. Jak stínky poznají tu svoji a vyhnou se zbytečným šarvátkám se sousedy?

Nejvýznamnějším smyslem stínek je čich. Umějí rozpoznat pach ostatních stínek (viz také Vesmír 93, 183, 2014/3). Na jejich kutikule jsou těkavé látky (pravděpodobně terpenoidy), které výzkumníci vyluhovali a analyzovali pomocí plynové chromatografie. Ukázalo se, že chemický profil obyvatel jedné nory je velmi podobný a zároveň velmi odlišný od rodin v jiných norách. K této tak přenos těchto látek mezi jedinci jejich vzájemným dotykem – všichni obyvatelé jedné nory voní prakticky stejně, a proto lehce rozpoznají vetřelce. Podobnost kutikulárních pachových profilů mezi jednotlivými norami souvisela s jejich vzdáleností. Je zřejmé, že v okolních norách bydlí stínky blíže příbuzné; tak jako jablko nepadá daleko od stromu, ani potomci nezakládají nové nory příliš daleko. Vyhrabat si noru je velmi náročné a zdlouhavé, během těchto dní si chodí odpočinout do bezpečí rodičovské nory.

K doladění orientace v terénu a nalezení správné nory je využíván druhý systém, který se zaměřuje na exkrementy. Stínky totiž kálí v okolí nory, jejich exkrementy destičkového tvaru tvoří souvislý val o šířce 3–5 cm a vnějším průměru 8–15 cm. Pachový profil těchto exkrementů se také výrazně odlišuje od okolních nor, přičemž je zajímavé, že tato odlišnost nekoreluje se vzdáleností nor. Pach exkrementů totiž zřejmě nesouvisí jen s genetickou příbuzností; podílí se na něm na jedné straně dostupná potrava a substrát (v polopoušti dosti uniformní) a na druhé straně pak buňky epitelu, a hlavně střevní mikrobiom. Ten je díky vzájemné koprofagii mezi členy rodiny dosti obdobný, zároveň se však pravděpodobně významně odlišuje od okolních rodin. Najít tudíž takový patnácticentimetrový individualizovaný exkrementový terč je ve srovnání s centimetrovou norou neskonale snazší.

Tyto pouštní stínky mají velmi zajímavý způsob života a člověka může potěšit, kolik toho mají společného s námi (obrana bydliště, doživotní péče o potomstvo, …). Přestože má většina lidských domácností svou osobitou „vůni domova“, většinou se na ní podílí spíše vůně z kuchyně, aviváž, čisticí prostředky či parfémy. Za sebe jsem rád, že k lidskému naturelu nepatří zvyk cestou domů očichávat na zápražích hromádky fekálií.