Pocházejí savci z nočních předků?

Většina dnešních savců, včetně druhů s denní aktivitou, disponuje smyslovými adaptacemi k nočnímu způsobu života, o kterých se předpokládá, že jsou dědictvím „noční fáze“ v savčí evoluci. Příběh o drobných savcích, kteří se skrývají v nočních stínech před vládnoucími dinosaury a po desítky milionů let vyčkávají na svou příležitost, je zažitým evolučním narativem. Přímých důkazů existence noční fáze je však poskrovnu. Fragmentární fosilie druhohorních savců nám toho o jejich způsobu života mnoho neřeknou. Z kraniální morfologie, například z velikosti očnic, není možné jednoduše odvodit, jestli byl tvor denní (diurnální), nebo noční (nokturnální). Navíc kraniální morfologie bezmála všech dnešních savců, ať už denních či nočních, vykazuje adaptace k nočnímu způsobu života. Adaptace k dennímu způsobu života spočívají spíše v „měkké“ anatomii.

Ke slovu se tak dostává fylogenetická rekonstrukce ancestrálních stavů, důležitý nástroj pro testování evolučních narativů. Roi Maor z univerzity v Tel Avivu a jeho kolegové shromáždili údaje o diurnalitě a nokturnalitě 2415 druhů dnešních savců. Tyto údaje poté konfrontovali s fylogenezí těchto druhů, což jim umožnilo rekonstruovat způsob života jejich vymřelých předků.

Výsledky jejich analýzy ukázaly, že druhohorní savci byli noční tvorové a k denní aktivitě začali postupně přecházet až ve spodních třetihorách, krátce po vymření dinosaurů. První z nich byli nejspíše katamerální (aktivní ve dne i v noci). První skupinou savců s exkluzivně denní aktivitou byly opice (infrařád Simiiformes) před 52–33 miliony lety. Jedna skupina opic – jihoamerické mirikiny – se později vrátila k nočnímu způsobu života.

Maor R. et al., Nature ecology & evolution, DOI: 10.1038/s41559-017-0366-5