Smraďoch nepřestává udivovat

Objev supravodivosti před více než sto lety spustil soutěž v hledání materiálu s co nejvyšší teplotou přechodu do supravodivého stavu. V roce 2015 v této disciplíně zvítězil na první pohled málo pravděpodobný rekordman: sirovodík, plyn nevalné pověsti díky své jedovatosti a poněkud stigmatizující vůni.

Připomeňme, co máme na mysli supravodivostí. Elektrický odpor většiny materiálů se snižuje s teplotou, pro normální vodiče má ale pořád konečnou hodnotu i při hodně nízkých teplotách. V roce 1908 Holanďan Heike Kamerlingh Onnes zkapalnil helium, což mu otevřelo cestu k měření všeho možného při extrémně nízkých teplotách. V roce 1911 změřil elektrický odpor rtuti a s překvapením zjistil, že při teplotě 4,2 K klesl odpor na neměřitelnou hodnotu. Fenomén supravodivosti byl na světě a s ním okamžitý a obrovský zájem.

Vedení proudu supravodivými dráty by ušetřilo náklady, v supravodivých drátech je možné generovat gigantická magnetická pole, díky čemuž můžeme třeba v medicíně zobrazovat lidské tělo neinvazivně a přesně magnetickou rezonancí.

Teplota přechodu do supravodivého stavu je u většiny kovů příliš nízká, než aby bylo použití supravodičů ekonomicky zajímavé, z čistých kovů je teplota přechodu celkem vysoká pro olovo (7,2 K). Zkoušelo se ledacos, ale teplota stoupala jenom pomalu, v osmdesátých letech se dostala těsně nad 20 K.

V roce 1986 se ale objevil zcela nový druh supravodičů založených na keramických materiálech na bázi mědi, barya a lanthanoidů. Keramika (jako třeba květináč) za normálních teplot proud vůbec nevede, ale nové materiály se stávají supravodivými při teplotách kolem 120 K, a supravodivost si tak můžeme užívat i po ochlazení poměrně levným kapalným dusíkem (77 K).