Nacistická kulturní politika v protektorátu

Rozsáhlá práce Volkera Mohna podrobně rozebírá oblasti kultury, které byly za doby protektorátu pod zvláštní kontrolou nacistických okupačních orgánů. Autor si položil řadu dílčích otázek, které lze s určitým nadhledem legitimně shrnout do zásadní teze: Český národ měl v době protektorátu poměrně široký prostor pro uplatňování a pěstování české kulturnosti, a ne vždy se museli aktéři snížit ke kolaboraci. Tato teze má samozřejmě své zásadní limity, které však autor zdůrazňuje, byť se jejich dalším vlivem podrobně nezaobírá. Jak Mohn uvedl, „tato práce se soustředí na umělce, jimž byl další výkon povolání umožněn“. V tom je jádro pudla. Do množiny těch, kteří se mohli rozvíjet, nemohla patřit část umělců židovského původu, kteří byli vyřazeni už v roce 1939. Stejně tak sem nemohla patřit skupina umělců, kteří představovali umělecký establishment první republiky a před nacisty uprchli nebo byli zavřeni do koncentračních táborů a podobně jako židovští umělci vražděni. To je potřeba zdůraznit, protože tím byl velmi omezen okruh těch, kteří mohli „rozvíjet“ českou kulturu.

Autor rozdělil práci na tři různě rozsáhlé oddíly. V první části popsal nacionálněsocialistickou kulturu v okupované Evropě. Především se orientoval na západoevropské země – Francii, Dánsko a Norsko, přičemž podmínky v těchto státech porovnal s okupovaným Polskem, resp. nově vzniklým Generálním gouvernementem, a protektorátem Čechy a Morava. Obě dvě země měly v očích okupantů jiný status a nacisté je chtěli využít jinou formou, což výrazně ovlivňovalo nacistickou hospodářskou, rasovou a s tím související kulturní politiku v těchto zemích. Jinak řečeno, české území mělo být poněmčeno postupně, zatímco polské území mělo být de facto vyhlazeno co nejrychleji.

Druhá část práce je orientovaná na fungování úřadů, které měly co do činění s tvorbou kulturního prostředí v protektorátu. Kapitoly se z velké části zaobírají získáním vlivu v jednotlivých kulturních oblastech, a to od arizace podniků přes nátlak propagandy na kulturní představitele i novináře až po rozbor aktivistických organizací: Kuratoria pro výchovu mládeže, Národní odborové ústředny zaměstnanecké nebo propagandisticky nacisty zcela neakceptovatelné Vlajky. Autor šel v řadě ohledů do hloubky pramenů a přinesl pohled nejen na hlavní proudy ovládající kulturní dění (redaktory jednotlivých deníků), ale i radikální a současně marginální pronacistická uskupení jako třeba Národní kulturní árijskou jednotu.

Autor nevynechal ani další propagandistickou součást vlivu na kulturu, a tou byl exil. Umělci v emigraci měli možnost projevit své počiny v několika časopisech (Čechoslovák, Obzory, Československé listy), působit v zahraničních divadlech, zvláště ve Velké Británii a USA. Ani jedna z těchto forem prezentace neměla vliv na běžného protektorátního konzumenta, až na jednu výjimku. Tou byl zahraniční exilový rozhlas, který přinášel do protektorátu různou tvorbu českých tvůrců – ať již šlo o politické projevy, nebo kulturní programy. Tuto část autor ve své práci zmiňuje, ale s ohledem k nedostatku pramenů ji více neanalyzuje.

V oblasti literatury se s patřičným nadhledem zaměřil na tvůrčí činnost i umělecký prostor spisovatelů první republiky, které záhy vystřídala nacionalistická nota druhorepublikových nástupců a nakonec je úplně odstranila vlna oficiálního protektorátního umění. Akce okupačního režimu v letech 1939 až 1941 vedly k drastickému vytřídění knih v nakladatelstvích, knihkupectvích a lidových knihovnách – ve své době hlavním zdroji národní kultury na vesnicích i ve městech. Cenzurou neprošla zdánlivě neškodná práce Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci nebo kniha Marie Majerové Den po revoluci. Seznam škodlivého a nežádoucího písemnictví měl na podzim 1940 už 1352 českých a světových autorů s celkem 1894 tituly. Na opačném pólu stáli protežovaní nacističtí spisovatelé, které se režim snažil stavět na roveň bratrů Mannových nebo Stefana Zweiga.

Divadlo bylo těžko ovladatelným prostředkem promlouvání k širokému publiku. Nacistický režim měl poměrně dlouhou dobu problém s ovládnutím německých divadel, jakým bylo například Nové německé divadlo v Praze, které se orientovalo na divadelní kusy v Německu nacisty již zakázané. S postupující dobou začala cenzura zasahovat i do této sféry, avšak cílem protektorátních úřadů bylo přivést do divadel nikoliv střední třídu, ale především dělnictvo a mládež. Tomu byla postupně uzpůsobována struktura představení a obsah propagandy, jež neměly odrazovat. Ačkoliv byla některá divadla uzavřena v souvislosti s opatřeními výjimečného stavu v roce 1941, nacisté chtěli vzbudit zdání ústupků a povolit jejich další existenci. Otevřeno bylo v roce 1943 tudíž Zemské divadlo v Brně a Vinohradské divadlo v Praze. Samozřejmě za předpokladu loajality k režimu. Nešlo ale jen o divadla velká, ale i o malé scény soukromé a německý divadelní život v protektorátu, kterými se autor dostatečně obsáhle zaobíral.

Filmové produkce byly relativně novou, moderní možností propagace myšlenek. Návštěva kin byla stále oblíbenější a prakticky po celou dobu války byl vyvíjen tlak na co největší počet návštěvníků. Filmová představení nabízela jeden z mála masově využívaných kulturních zážitků, které umožňovaly alespoň na chvíli zapomenout na tíhu války. Až v roce 1942 dosáhli nacisté úrovně prodaných lístků z roku 1937 (přibližně 84, resp. 87 milionů), a přestože v roce 1944 navštívilo kina 137 milionů návštěvníků, o rok později to bylo pouze 91 milionů. A zatímco hlásila bezpečnostní služba SD, že diváci chodí do kina demonstrativně až po odvysílání předprogramu, pak po roce 1945 podle průzkumu veřejného mínění zase nikdo nechodil po odvysílání filmového Týdeníku. Tlak na využití filmu pro nacistické účely byl enormní.

Kniha Volkera Mohna je zajímavým počinem v poznání kulturního prostředí v protektorátu. Svým rozsahem a nadhledem i využitím dobové pramenné základny je dalším důležitým střípkem v poznání nacistické minulosti ve středoevropském prostoru.

Volker Mohn: Nacistická kulturní politika v protektorátu. Koncepce, praxe a reakce české stranyPřeložil Petr Dvořáček, Prostor, Praha 2018, 519 stran, 24 nečíslovaných stran obrazových příloh, ISBN: 978-80-7260-372-5