i

Aktuální číslo:

2018/11

Téma měsíce:

Psychosomatika

Jak se vynalézala příroda

 |  5. 11. 2018
 |  Vesmír 97, 656, 2018/11

Pro nás je nejvýznamnějším biologem, snad i přírodovědcem 19. století Charles Darwin, avšak v 19. století by se lidé velmi pravděpodobně shodli na jiném jménu – Alexander von Humboldt (1769–1859). Tento botanik, zoolog, geolog, geograf a meteorolog zasáhl do řady přírodních i humanitních věd a pro mnohé posunul tyto disciplíny na vyšší úroveň, než byla jen ta popisná. Jako jeden z prvních také varoval před negativními důsledky využívání pralesů pouze pro zisk a zejména vyzdvihl jejich význam pro vodní hospodaření i místní klima.

Několika zahraničními cenami ověnčená kniha britsko-německé kulturní historičky Andrey Wulfové se snaží ukázat význam Alexandera von Humboldta a do jisté míry ho vrátit z pozapomenutí znovu „do hry“. Poměrně objemná práce ani zdaleka není suchou analýzou Humboldtových teorií a prací, ale v rámci životopisného přístupu sleduje jeho myšlenky i jejich pozadí (jak k tomu vybízí jeho poměrně rušný život a vlastně i styl psaní). V knize současně nalezneme i obsáhlejší kapitoly věnované osobnostem, které na Humboldta nějakým způsobem navazovaly, ať už to byl právě Charles Darwin, Simon Bolívar, Ernst Haeckel, Henry David Thoreau, či Theodore Roosevelt. Knihu uzavírá bibliografie a bohatý poznámkový aparát, čítající přes dva tisíce odkazů.

Autorka předkládá fascinující příběh od vzestupu mladého Humboldta, kterému kynula zářivá kariéra ve státních službách, přes jeho odvážný odchod do tropů a odevzdání se vědě až po fázi fenomenálních výsledků i ohlasu. Takového ohlasu a vlivu, jakých dnes těžko může nějaký vědec dosáhnout. Humboldta přijímaly evropské korunované hlavy jako Napoleon nebo pruský král, a stejně tak americký prezident. Překvapivě mohl pobírat plat od pruského krále, a přitom pobývat svobodně ve Francii, s kterou jeho panovník vedl válku. Humboldt byl celý život součástí úžasné společnosti intelektuálních elit na obou stranách oceánu (viz rovněž Vesmír 87, 812, 2008/11).

Příroda jako síť vztahů

Wulfová se snaží ukázat, že Humboldtovi vděčíme nejen za řadu jednotlivých objevů a myšlenek, ale především za způsob, jak chápeme samotnou přírodu. Podle ní to byl právě on, kdo překonal osvícenské pojetí přírody jako statického, hierarchicky rozvrstveného souboru připomínajícího hodinový stroj. Překonal také popisný přístup jednotlivých disciplín, kdy maximálním výkonem byla v biologii taxonomie. Humboldt začal chápat přírodu jako dynamický, proměňující se systém a jako obrovskou a citlivě reagující síť vzájemných interakcí a vztahů. Síť, která však nefunguje v nějaké Bohem předzjednané harmonii, ale proměňuje se v závislosti na různých geologických či klimatických podmínkách. Různé organismy, které do ní vstupují, mezi sebou – stejně jako lidé – soupeří i spolupracují. Humboldt začal chápat vzájemné vztahy organismů a prostředí i přírodu ve smyslu proměňujícího se systému anorganických i organických složek. Celá příroda je pak pro něj vlastně jakýsi velký organismus, byť ho nijak nepersonifikuje ani nespekuluje o jeho vědomí. I když se vymezuje vůči mechanicismu, nepřijímá ani dobový vitalismus, podle něhož existují neviditelné životní síly, které odlišují neživou materii od živých organismů.

Možná že Wulfové ambice vidět Humboldta jako někoho, kdo ustavil současné pojetí přírody, je až příliš velká a jistě lze o tomto pohledu diskutovat. Však také polský překlad vyšel s mnohem skromnějším titulem: Člověk, který porozuměl přírodě. Každopádně bylo toto porozumění na svou dobu mimořádné. Jak správně autorka ukazuje, pro Humboldta bylo typické propojování různých oblastí přírodních věd a díky tomu si uvědomil řadu vztahů v samotné přírodě. Byl to on, kdo v podstatě prosadil do biologie uvažování o vztahu organismu a prostředí, kdo založil biogeografii. Při svých výzkumech v Jižní Americe si na základě evropských zkušeností začal uvědomovat podobnosti, zejména rostlin, v určitých geografických pásmech, v určitém klimatu a typu geologického podkladu či nadmořské výšce. Uvědomil si, jak jsou změny vegetace závislé na nadmořské výšce, a pokusil se tyto proměny nejen popsat, ale i zobrazit. Když později cestoval po Rusku, přesvědčil cara, aby zavedl síť meteorologických stanic v evropské i asijské části. Pokusil se přehledným způsobem zpracovat data různých teplot a další údaje, a to i graficky, kdy zavedl izotermické křivky.

Každopádně se posunul k chápání propojenosti různých „ekosystémů“, jak bychom řekli dnešní terminologií. A to zejména v případech tropického deštného lesa a savany. Uvědomoval si také, že jde do jisté míry o dynamické celky. Oproti některým vědcům viděl přírodu spíše jako „říši svobody“ než jako přísně determinovanou oblast. Zde je třeba říci, že jakkoliv Humboldt vždy obdivoval nádheru přírody, nechápal ji na rozdíl od řady osvícenců či přírodovědců („přírodních filozofů“) jako jakýsi harmonický neměnný celek nebo nějaký idealizovaný „ráj“ v populárnějších představách, ale jako opravdu proměnlivé prostředí, kde mezi sebou organismy vedou boj o život. Již půl století před Darwinem a vlastně i před Malthusem se domníval, že v přírodě neustále probíhá boj o zdroje, hlavně o světlo a potravu, a uvažoval o tom, jak tento boj limituje počet jednotlivých zástupců druhu, omezuje je v jejich růstu a podobně. Uvědomoval si i proměny různých krajin v čase, kdy současná vegetace i fauna měla nějaké předchůdce.

Fakta i krása

Podle Wulfové se Humboldt pokoušel (v návaznosti na Schellinga) propojit „objektivní“ svět přírody a přírodovědy a subjekt pozorovatele. To se v jeho textech projevovalo kombinováním zcela střízlivých vědeckých pasáží, v nichž referoval o faktech, s místy, v nichž zachycoval své vlastní emoce, především pak své estetické okouzlení přírodou. Několikrát zdůrazňoval, že bez obou složek by nebyla reference o dané krajině či jevu kompletní. Takový přístup nechybí ve většině jeho děl, zejména v Pohledech na přírodu, které kdysi dvakrát vyšly i v češtině. Najdeme jej i v jeho vrcholném díle, v Kosmu, kdy po první „přírodovědecké“ části vydává druhou, v níž jsou rozsáhlé pasáže věnovány krajinomalbě a odkazům k historii estetického postoje k přírodě.1) To je pro něj zcela legitimní způsob, jak lze pochopit přírodu v její celistvosti. K celku, komplexnosti, samozřejmě míří i název celého ambiciózního díla Kosmos (což je mimochodem původně řecký termín pro šperk či ozdobu). V něm se Humboldt snaží provázat všechny možné disciplíny či úhly pohledu na svět. Ačkoliv mu jde především o celek, nepropadá nějakému mystickému holismu či náboženským idejím, a jakkoliv je v lecčems romantik, drží se ve svých textech pozorování, měření a racionálních argumentů. Stojí za poznámku, že i Humboldtovy pasáže „humanitní“ jsou na výši. Však to byl člověk, který často vedl rozhovory s takovými osobnostmi, jako byli Goethe, Schiller či Puškin, a samozřejmě se svým bratrem Wilhelmem von Humboldtem, mimořádným jazykovědcem, diplomatem a zakladatelem berlínské univerzity.

Humboldtovo líčení cesty po jihoamerických krajinách, kterou podnikl s francouzským botanikem Aimé Bonplandem v letech 1799–1804, kde se střídaly popisy deštných pralesů, nekonečných stepí llanos i velehorské přírody And, brzy po vydání mimořádně zasáhlo evropskou imaginaci. Doposud byly totiž zprávy o přírodě těchto krajů vždy spíše nepřímé, ojedinělé a španělští králové si své území tak žárlivě střežili, že tito dva vědci byli vlastně kromě Španělů a Portugalců první Evropané v této oblasti od třicátých let 18. století. Na rozdíl od kolonizátorů, zaměřených především na praktické problémy, získal Humboldt nejen obrovské množství vědeckých údajů a nových přírodních druhů, ale i nový pohled na tropy. Jeho mistrovské líčení krajin i tamních indiánských kultur mimořádně zasáhlo obrazotvornost jeho současníků – jakkoliv bychom vlastně mohli očekávat, že obdobný obraz někdo zachytí a zprostředkuje v oblasti Afriky či Asie. Ale byl to Humboldt, kdo skutečně objevil krásu tropické přírody, která s výjimkou Kolumba a několika dalších cestovatelů většině připadala spíše jako dusné a temné peklo. Podle Humboldtova vyprávění se malovaly obrazy pralesa i hor, pod jeho vedením se začaly zakládat skleníky pro tropickou přírodu. Chimborazo, na které téměř vystoupil a které bylo tehdy považováno za nejvyšší horu světa, se stalo námětem tapisérií i obrazů. Tropický deštný prales se svou obrovskou diverzitou vegetace i živočichů se stává nejtypičtějším příkladem přírody. I Darwin později ve svém vlastním cestopise neustále na Humboldta odkazuje a zdůrazňuje, že nádheru tropů si nemůže nikdo ani vzdáleně představit, pokud ovšem nečte Humboldta.

První environmentalista?

Celkový pohled na přírodu a krajinu vedl i k úvahám o lidském nakládání s nimi. Humboldt si na svých cestách brzy všiml, jakou podobu může mít lidská „péče“ o krajinu. Zejména ve Venezuele si uvědomil, jak ničivé následky má plošné kácení pralesa a jeho nahrazování nepůvodními rostlinami. Následky ničivé nejen pro stromy samotné, ale zejména pro vodní režim celé odlesněné krajiny, kde se pak střídá sucho či záplavy. Jeho slova z té doby by se klidně mohla tisknout i dnes k situaci v tropech (a nejen tam): „Když jsou lesy ničeny tak nerozvážnou rychlostí, což se děje rukou evropských plantážníků všude v Americe, prameny buď úplně vysychají, nebo se tenčí. Koryta řek, která jsou v jistých obdobích roku vyschlá, se mění v dravé toky, kdykoliv v horách naprší. Mechy, trávy a další porost mizí z úbočí hor, a proto již dešťová voda není zastavena na své cestě […] během prudkých dešťů [jsou] rozrývána úbočí hor a uvolněná půda je odnášena. Výsledkem jsou náhlé záplavy, které tak devastují krajinu.“

Humboldt samozřejmě nebyl první, kdo se tím zabýval (už na počátku 17. století to třeba u nás musela řešit komise tváří v tvář téměř odlesněným Krkonošům), ale důvody byly dříve téměř výhradně ekonomické, nikoliv ekologické. Humboldt si uvědomil funkci lesů nejen pro zadržování vody, ale pro celé klima (byť asi chápané „lokálně“) díky jejich schopnosti obohacovat atmosféru vlhkostí, ochlazovat krajinu a uvolňovat kyslík. Že to v té době zdaleka nebylo samozřejmé, ukazuje Wulfová na příkladu tehdejšího překladatele takových pasáží do němčiny, který si neodpustil tyto závěry zlehčovat.

Humboldt tedy vyzývá k ochraně lesů a přichází i s pojmem přírodní památka, který původně použije právě v souvislosti s pralesními velikány. To už Wulfová podle mého zbytečně pomíjí. Pojem přírodní památka přitom kromě jiného umožňuje vztáhnout některé postoje, dosud používané vůči lidským artefaktům, i na objekty přírody. I ony mají nárok být chápány jako historická, kulturní či estetická hodnota a pro ni mají být chráněny. První pokusy přírodu chránit se také nevztahují k biodiverzitě, ale právě k těmto hodnotám – viz náš Žofínský prales.

Humboldtovo dílo ovšem obsahuje i pozoruhodně vášnivou obžalobu kolonizátorů, ať již vlastníků půdy, či křesťanských misionářů, za jejich chování k lidem. Hluboce jej zasáhly představy Francouzské revoluce o svobodě, a jakkoli byl vlastně celý život královským poddaným, neváhal se ostře vyjadřovat především proti nespravedlnosti vůči domorodcům a také proti otroctví. To se pak stalo asi hlavním důvodem, proč se mu přes veškerou snahu do tropů již nikdy nepodařilo vycestovat – všechny koloniální mocnosti se bály mít ho na svém zámořském území. Větší cestu podnikl až do carského Ruska, ale i tam musel slíbit, že si lidí raději nebude všímat.

Kde je Buffon a Středohoří?

Andrea Wulfová se dokáže pohybovat v dobovém myšlenkovém kontextu a představit i navazující myšlení, a to takovým způsobem, že těch téměř čtyři sta stran chcete číst prakticky na jeden zátah. Přesto bych vyjádřil několik kritických poznámek. Zatímco Wulfová poměrně dobře sleduje dobový kontext, na řadě míst by stálo za to důkladněji se vymezit vůči předchozím přístupům. Např. právě v ústředním tématu, co je příroda a jak je chápána, chybí, že přírodu samozřejmě chápali různě už před Humboldtem, už od antiky, ale především v samotném 18. století. Zde např. postrádám informaci, jak se Humboldt vymezuje vůči chápání přírody jako scala naturae („žebřík přírody“, hierarchická struktura veškerenstva). Není jasná návaznost či diskuse s vědci, kteří Humboldta předcházeli, zejména s Buffonem, nejvýznamnějším francouzským přírodovědcem 18. století. Ten už přece také má představu o vlivu prostředí na vývoj organismů, přemýšlí o stěhování druhů a jejich spojitosti s klimatem, uvažuje o delším stáří Země, než se doposud obecně přijímalo, a vyjadřuje rané evoluční představy o proměnách druhů degenerací a zdokonalováním. To vše je i v pozadí Buffonových názorů na organismy Nového světa, které jsou v knize sice zmíněny, ale schází důkladnější představení jeho názorů a hypotéz, které právě Humboldtovi mohly leccos nabízet. Obdobně jsou trochu upozaděny názory, jež Humboldt zaujímal k pojetí přírody jako k boji o život a obecně k protoevolučním myšlenkám, které tehdy již mezi přírodovědci na kontinentu kolovaly – kreacionismus byl v té době v plné síle prakticky už jen v Británii. Ono vymezení přírody, vlastně její „vymyšlení“, na které odkazuje titul knihy, se mi proto zdá málo vyargumentované a definované. Nejsem si také jist, zda do zdůrazňování „síťového“ charakteru přírody neprojektuje Wulfová spíše dnešní teorie sítí než skutečné názory velkého přírodovědce. Tomu by asi prospěla hlubší analýza Humboldtových textů.

Je také škoda, že se autorka nevěnovala Humboldtovým představám o charakteru krajin, jež v ochraně přírody vedly k dodnes využívané představě o krajinném rázu, stejně jako k úvahám o hlubším vztahu krajiny a člověka, který v ní žije. Humboldt tehdy dal jasnější kontury různým romantizujícím představám o vzájemné souvislosti krajiny a lidí. Na formování různých národů se podle něj podílejí totiž různé charakteristiky prostředí, které je dlouhodobě obklopují. Dnes takové představy téměř patří mezi politicky nekorektní, jistě by ale stály za úvahu, minimálně kvůli dokreslení Humboldtova uvažování a vlivu. Asi by též bylo přínosné věnovat se Humboldtovi jako geografovi, vždyť je většinou považován za jednu ze zakládajících osobností této disciplíny. A českého čtenáře může zamrzet, že zde nejsou téměř vůbec zmíněny Humboldtovy cesty do našeho království, které měl ze saského Freibergu doslova za humny – již před jihoamerickou cestou absolvoval čtyři výpravy na Moravu, do Českého středohoří, do Prahy a Krkonoš, a spolu s Johannem C. Freislebenem publikoval článek Geognostická pozorování z cesty částí Českého středohoří. A co se týče stylu kombinujícího suchá fakta s referencemi o estetickém zalíbení či vůbec vyprávění o cestě, by klidně mohly Humboldtovi sloužit za vzor především pasáže Tadeáše Haenkeho (viz Vesmír 82, 564, 2003/10) z Pozorování na cestě do Krkonoš, které Humboldt ještě před odjezdem obsáhle recenzoval. Po návratu z jihoamerické cesty pak byl v Českém středohoří ještě několikrát jako doprovod Friedricha Wilhelma III. při lázeňském pobytu v Teplicích.

Problémem knihy je i její české vydání – překlad se sice relativně dobře čte, ale jsou v něm nepřesnosti či přímo chyby (nepřeložený Otec Zea je ponechán jako Father Zea). Absurdní je opakované uvádění názvů Humboldtových děl v angličtině, i když vyšly v jiných jazycích (německy, francouzsky a španělsky). I básně uvádí překladatelka z nějakých záhadných důvodů zásadně v angličtině, ignoruje dosavadní překlady a sama vše laicky převádí v poznámkách na konci knihy. Dokonce i úryvek z Goethova Fausta je uveden v anglickém znění, byť reedice Fischerova překladu vyšla dokonce nedávno u stejného nakladatele. Legendy k mapám nejsou přeloženy vůbec. Špatný dojem z českého vydání dovršuje redakční práce, kdy kromě překlepů a chyb najdeme v knize např. dvakrát obrázek balonu nad Paříží, v druhém případě ale s popiskem Výbuch Vesuvu. Obrázky jsou poměrně špatně reprodukované a určitě by jim prospěl větší formát. Také četné poznámky jsou vytištěny tak malým písmem, že jsou sotva čitelné.

Přes tyto výhrady však kniha určitě stojí za přečtení a jistě ji mohou s užitkem i potěšením číst nejen přírodovědci či historici vědy, ale i laičtí zájemci o přírodní vědy či přírodu obecně. Do češtiny bylo přeloženo od tohoto mimořádně zajímavého přírodovědce pouze málo textů, hlavní dílo Kosmos pak vůbec, a ani o samotném Humboldtovi toho příliš nevyšlo. Alespoň takto se tedy k němu může český čtenář přiblížit.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost, Geografie, Botanika, Biologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Karel Stibral

Doc. Mgr. Karel Stibral, Ph.D., (*1971) vystudoval estetiku na FF UK a filosofii a dějiny přírodních věd na PřF UK v Praze. Zabývá se historií estetického postoje k přírodě a vztahy vizuálního umění a biologie. Přednáší na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně a od zimního semestru 2013 i na Ústavu estetiky a dějin umění FF JU v Českých Budějovicích. Publikoval např. knihy Proč je příroda krásná (2005), Darwin a estetika (2006) či O malebnu. Estetika přírody mezi zahradou a divočinou (2012).
Stibral Karel

Doporučujeme

Závan kance

Závan kance

Oldřich Lapčík  |  5. 11. 2018
Možná jste to už také zažili. Maso máte od osvědčeného řezníka, vypadalo dobře, určitě bylo čerstvé. Tak proč, u všech všudy, přes vložené...
Je psychosomatika obchod s deštěm?

Je psychosomatika obchod s deštěm?

Vladislav Chvála  |  5. 11. 2018
Nedávné kauzy pochybných léčebných praktik, které zveřejnila Česká televize, rozbouřila odbornou i laickou veřejnost. Jsou všechny ty pokusy...
Hlubokomořské pytlíky vody

Hlubokomořské pytlíky vody uzamčeno

Adam Petrusek, Zuzana Musilová  |  5. 11. 2018
Jak jsou některé rostliny, ryby, žraloci a korýši schopni přežít několik kilometrů pod hladinou oceánů – v hloubce, kde je teplota vody velmi...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné