Thaddaeus Haenke

Zeptáte-li se v roce 2002 v bolivijské provincii Cochabamba na muže jménem Tadeo Haenke, většina dotázaných vám odpoví: „Sí, Don Tadeo. Lékař. Udělal hodně dobrého pro zdejší lidi.“ Jiný řekne: „Tadeo Haenke? Jó, to byl ten slavný cestovatel. Němec. Jste Němci? Ne? Česká republika? Jo aha, Československo! Vítejte v Bolívii! Don Tadeo žil tamhle v tom domě.“ Další praví: „Don Tadeo. Ano, ano – vědec – přírodovědec, botanik, astronom. Vyráběl léky. Taky hodně cestoval. Byl zdaleka, ale žil tady. Popsal celý zdejší kraj, řeky v pralesích. Byl to velký znalec indiánů v divočině, znal jejich jazyk.“ Taxikář na otázku odpoví: „No jo, samozřejmě. Třída Tadea Haenka je v Cochabambě nejdelší. Doufám, že jedete až na konec, příteli.“ Z dalších úst uslyšíte: „Hodně pracoval, a byl to pak velmi bohatý člověk. Zakládal továrny, dával mnoha lidem práci, učil je. Tady ho lidé měli rádi. Taky to byl výborný hudebník.“ V tuto chvíli už byste mohli nabýt dojmu, že jste se ocitli na stopě jakési bolivijské obdoby cimrmanovské legendy. Nejde však o legendu. Tadeáš Haenke se narodil r. 1761 v Chřibské v severních Čechách. Zkuste se ale v Čechách zeptat na jeho jméno

(Po)zapomenutá osobnost

Dr. Thaddäus Haenke byl nadprůměrně nadaný učenec – přírodovědec, botanik, lékař a cestovatel, čestný člen Královské české společnosti nauk. Osudy tohoto mnohostranně rozvinutého osvícenského intelektuála sledovala ve své době odborná veřejnost v Evropě i za oceánem. Naproti tomu v zemi, kde se narodil, je v současnosti T. Haenke (i přes některé literární počiny posledních let) širší veřejnosti znám poměrně málo. Kromě časového odstupu dvou století se na tom podílí i dosud neobjasněný průběh posledních let jeho života a ztráta velké části jeho literárního odkazu. V úvahu musíme vzít také velkou zeměpisnou vzdálenost a tehdejší pomalé a nejisté šíření informací přes oceán.

Pohnuté a dobrodružné osudy tohoto muže spolu s tajemstvím konce jeho života z něj činí osobnost veskrze romantickou. Po celý život však zůstal mužem vědy, učencem, který neúnavně pozoroval, popisoval a přetvářel svět kolem sebe. Při tom všem nepřestal být citlivým a pokorným člověkem a proslul jako filantrop.

Biografická ohlédnutí

Thaddäus Peregrinus Xaverius Haenke se narodil 5. prosince 1761 jako sedmý z jedenácti sourozenců. Přestože jeho otec byl soudcem, žila rodina v poměrech velmi skromných. V dětství na sebe Tadeáš nejprve upozornil krásným hlasem a výrazným hudebním nadáním. Hudební vzdělání získával nejdříve v rodném kraji, později byl zapsán jako zpěvák v jezuitském semináři u sv. Václava. Během čtyř let se kromě zpěvu výborně naučil hrát na hoboj a stal se prvním trubačem a zároveň učitelem malých zpěváků u křižovníků. Slibně se rozbíhající Tadeášova hudební kariéra však byla předčasně ukončena jeho dospíváním a plicní chorobou.

Když se jako student ocitl bez prostředků, prožíval jedno z velmi obtížných období svého života. Když byl přinucen opustit hudební kariéru, přimkl se k dráze vědecké. Začal studovat na Karlově univerzitě a na studium si vydělával vyučováním zpěvu ve šlechtických rodinách. Z osobností pražského vědeckého života si Haenka jako první povšiml kněz Cornova, osvícenec a svobodný zednář, profesor pražského akademického gymnázia. V roce 1782 dokončil Haenke za jeho odborné i materiální pomoci studium matematiky, fyziky, astronomie a filozofický kurz. Dosáhl titulu doktora filozofie a zapsal se na studium medicíny se zvláštním zřetelem k botanice. Zde si nadaného studenta povšiml profesor botaniky Josef Mikan, pod jehož vedením Haenke prováděl své první botanické výzkumy ¹⁾ – a seznamoval se s dalšími osobnostmi pražského osvíceneckého života. (Pražští učení mužové té doby se scházeli u hraběte F. A. Nostice, tehdejšího nejvyššího purkrabího. Pod vedením rytíře Ignáce Borna a hraběte F. J. Kinského založili Soukromou učenou společnost.)

O všestrannosti a odvaze Haenkova ducha svědčí například i to, že v Praze jako první uskutečnil úspěšné vzduchoplavecké pokusy s balonem. V učeném světě si Haenke získal uznání svou účastí na vědecké výpravě do Krkonoš, pořádané Královskou českou společností nauk. Haenke se jí zúčastnil jako botanik, zdolal všechny významné krkonošské vrcholy a nasbíral bohatý, do té doby nepublikovaný botanický materiál. ²⁾

Na doporučení pražské vědecké společnosti se Haenke vydal v září roku 1786 do Vídně, kam dorazil v několika dnech pěšky. Ve Vídni dokončil studium medicíny a botaniky. Mezi jeho profesory patřili slavní učenci tehdejšího světa jako botanik Nicolaus Joseph von Jacquin, profesor medicíny Maxmilian Stoll nebo chemik rytíř Ignác Born, za jehož materiální podpory mohl Haenke nejen studovat, ale i podnikat další vědecké výpravy do Alp v Rakousích a Tyrolsku, do Uher aj. ³⁾

Osvícenecká atmosféra přelomu 18. a 19. století zrodila též období velkých vědeckých zaoceánských výprav. Není divu, že se i u Haenka, mimo jiné pod vlivem vypravování profesora Jacquina o jeho cestě do Západní Indie, jejímž cílem bylo získat botanický materiál pro schönbrunnský park, probudila touha po neznámých a dalekých krajích. Nejprve aspiroval na člena vědeckého týmu výpravy, kterou pořádala ruská carevna Kateřina II. pod vedením anglického kapitána Bellinga. Výprava měla prozkoumat oblasti objevené Beringem, a kdyby Belling neodplul bez doprovodu tohoto vědeckého týmu, Haenke by se byl výpravy s největší pravděpodobností zúčastnil.

Velkou přírodovědeckou expedici do Nového světa a Tichomoří uspořádal i španělský král Carlos III. (vyplula však až za jeho nástupce Carlose IV.). Přípravou a velením výpravy byl pověřen námořní kapitán Alejandro Malaspina. Na doporučení profesora Jacquina bylo místo botanika a lékaře expedice nabídnuto Haenkovi. Aby rakouské císařství o tak nadaného učence nepřišlo, musel se Haenke císaři Josefovi II. před svým odjezdem písemně zavázat, že se po skončení expedice vrátí zpět do Rakouska. Poté mohl za peníze státní kasy vyrazit na cestu. Psal se rok 1789.

Se slavnou expedicí kapitána Malaspiny

Účast na této výpravě nezačala pro Heanka šťastně. Nejprve v Cádizu těsně zmeškal odplutí obou lodí expedice, korvet Descubierty a Atrevidy. Musel se proto za nimi vydat lodí následující, ta však před přistáním v Montevideu ztroskotala. Haenke stihl zachránit jen důležité dokumety a svůj holý život, přišel o veškeré své vědecké vybavení, ale ve stíhání Malaspinovy výpravy pokračoval. Sám přešel napříč jihoamerický kontinent a k výpravě se připojil na západním pobřeží v Santiagu de Chile. V jakém botanickém vytržení se mladý učenec během cesty nacházel, můžeme cítit ze slov, jimiž v dopise odeslaném prof. Jacquinovi z Limy 5. června 1790 popisuje místní květenu která svým zevním vzezřením zdá se pocházeti ze zcela jiné planety a jež prozrazuje všechen ráz zvláštnosti a velikosti svého místa zrodu.

Expedice prozkoumala celé západní pobřeží obou Amerik, od Magellanova průlivu po 60. stupeň severní šířky. Před koncem roku 1791 se Descubierta a Atrevida vydaly napříč Tichým oceánem. Do lodního deníku byla připisována další místa Mariany, Guam, Luzon, Mindanau, australský Port Jackson, ostrovy Tonga.

Při všech zastávkách podnikal Haenke vědecké výpravy do vnitrozemí, kde sbíral a třídil botanický materiál (učinil například první popis Sequoia sempervivens). Semena těchto velikánů, z nichž vyrostly první stromy na evropské půdě, sesbíral a odeslal do Evropy právě Haenke), prováděl též vulkanologická a mineralogická bádání, etnografická pozorování, podnikal výstupy na řadu vrcholů atd.

V Cochabambě

Po návratu expedice z Tichomoří na jihoamerický kontinent v roce 1793 se Haenke od výpravy oddělil. Cestoval sám a později se trvale usadil v Cochabambě v dnešní Bolívii. Odtud podnikal další výzkumné cesty do hor i pralesů dnešního Peru, Bolívie a severního Chile. Zůstal totiž placeným zaměstnancem španělské koruny a jako přírodovědec byl pověřován řadou průzkumných cest, na nichž se věnoval geografickým, hydrografickým, botanickým, mineralogickým a etnografickým pozorováním, a později i otázkám s národohospodářským zaměřením. Proslavil se mimo jiné tím, že zmapoval splavné řeky povodí řeky Maranón ⁴⁾ a popsal oblasti obývané indiány kmene Yuracaré a Chiriguano. ⁵⁾ Při jedné z těchto cest objevil r. 1801 nejmohutnější leknínovitou květinu viktorii královskou (dochovaný popis rostliny pochází až z r. 1832 od cestovatele Poppinga, autorem přijatého názvu ctícího britskou královnu je botanik John Lindley).

Období mezi výpravami trávil Haenke v Cochabambě a jejím okolí. Třídil a popisoval své sbírky, věnoval se výkonu lékařské praxe a přírodovědeckému bádání. Kromě medicíny se věnoval farmacii, chemii (zdokonalil technologii výroby ledku, což vyvolalo rozvoj ledkového průmyslu), botanice, entomologii, zoologii, mineralogii, analýze místních minerálů a vod, prováděl astronomická pozorování, zabýval se geografií, hydrografií, etnografií a hudbou. ⁶⁾ Postupem času se začal věnovat též činnosti hospodářské a podnikatelské.

Přestože T. Haenke stále přemýšlel o návratu domů a udržoval čilý písemný styk se starým kontinentem a svou rodinou, do Evropy se už nikdy nevrátil

Nejasnosti okolo Haenkova osudu

O Haenkově roli v bojích za nezávislost nemáme jednoznačné informace, ale je více důvodů k domněnce, že stál na cestě republikánů. Pro jeho styky s povstalci by kromě jeho celoživotních názorů a svobodymilovnosti svědčilo i to, že po smrti byl veškerý jeho majetek včetně všech rukopisů zkonfiskován španělskou vládou, a s Haenkem tudíž představitelé koloniální moci zacházeli jako s válečným zajatcem (část Haenkových rukopisů objevil v roce 1963 Josef Kuhnel v Archivo y Biblioteca del Jardín Botánico de Madrid). V evropském tisku se navíc objevily zprávy o tom, že přírodovědec Haenke zemřel ve španělském vězení. ⁷⁾ Existuje i možnost, že byl zavražděn. Služka mu prý tehdy podala sklenici s jedem. Podle jedné verze to byl omyl a nešťastná náhoda, podle druhé úkladná vražda zinscenovaná monarchistickou stranou. Jeden z literárních zdrojů uvádí, že se tak mělo stát ve španělské věznici v Limě. Matriční zápis o Haenkově úmrtí publikovala v 60. letech minulého století R. Gicklhornová, která se spolu se svým manželem řadí k nejvýznamnějším haenkovským badatelům. Stále však zůstávají nejisté okolnosti Haenkovy smrti a místo jeho trvalého odpočinku.

Příčinou nejasností je nedostatek základních informací v důsledku zkonfiskování Haenkových rukopisů a prokazatelného zničení části místních archivů. V obou případech je společným jmenovatelem období bojů za nezávislost a pozdější španělská politická averze jak k Malaspinovi, tak k Haenkovi. Malaspina totiž po návratu do Španělska kritizoval neuspokojivý stav v koloniích. Jeho konstruktivně myšlená kritika s upozorněním na nutnost reforem však vzbudila (v soudobé atmosféře francouzské revoluce) silnou nedůvěru a podezření z podrývání monarchie. Malaspina byl vsazen na patnáct let do vězení. Osud velitele výpravy bohužel předznamenal i osud sbírek a vědeckých výsledků expedice. To se týkalo i práce Haenkovy. Většina materiálů byla po dlouhá léta nepřístupná, a teprve nedávno byly dokumenty uložené v Námořním muzeu v Madridu souborně publikovány. ⁸⁾

Cochabamba v roce 2002

Bylo mým velkým překvapením, nakolik živý je dosud Haenkův odkaz v Cochabambě. Haenke je zde dodnes všeobecně znám a řadí ho zde k nejvýraznějším osobnostem své historie. Jméno Don Tadeo Haenke znají dva ze tří oslovených obyvatel tohoto univerzitného města. Jeden ze tří oslovených toho o něm ví více. Je potěšitelné, že při soustředěném úsilí je skutečně možné dopátrat se řady zajímavých informací o tomto významném muži i dnes, po dvou stoletích.

Důvodů, proč se Haenke usadil v Cochabambě, mohlo být více, jedním z nich však jistě bylo příjemné klima, které zde převládá po většinu roku. Po návratu ze svých častých expedic do horního i dolního Peru zde mohl nerušeně odpočívat, pracovat, psát, dávat do pořádku své sbírky. O tom, nakolik tyto klimatické podmínky oceňoval, svědčí jeho výrok, v němž označuje Cochabambu za město věčného jara.

Ve svém domě v Cochabambě provozoval Haenke lékařskou praxi a povolání lékaře mu v místní společnosti získalo velkou prestiž. Jako první v Latinské Americe zde například v roce 1806 na vlastní náklady prováděl očkování proti neštovicím. Bylo to pouhých osm let po slavné Jennerově publikaci Výzkum příčin a účinků kravských neštovic a šest let po prvním očkování provedeném v Praze (viz Vesmír 75, 633, 1996/11). Při tehdejší rychlosti šíření informací a při tak velké vzdálenosti je to jistě výkon hodný uznání a svědčí o Haenkově sečtělosti a pokrokovosti.

Ve svém domě provozoval také lékárnu, kde vyráběl léky z místních zdrojů. O významu Haenka jako lékaře svědčí například to, že i po své smrti byl v místních písemnostech citován jako médico Tadeo Haenke, a to i v záležitosti, která neměla s jeho lékařskou praxí nic společného. ⁹⁾

V Cochabambě Haenke založil první botanickou zahradu v Jižní Americe. Z jeho práce později čerpal zakladatel moderní botanické zahrady biolog Martin Cardenas, který se k Haenkovu vědeckému odkazu po celý život hrdě hlásil.

Don Tadeo Haenke se postupem času stal velmi zámožným a vlivným mužem. Kromě domu v Cochabambě vlastnil statky na několika místech dnešní Bolívie, např. v Tarata, Santa Cruz de Helicona a Cocapata v provinciích Ayopaya, Chapare, Chimore a možná i na dalších místech. S postupem času se čím dál více věnoval hospodářské činnosti. Zakládal továrny na výrobu skla, střelného prachu, na zpracování ledku, hedvábnické a barvířské dílny. Zabýval se i těžbou stříbra na vlastních pozemcích, měl úzké vztahy s těžaři v Potosí.

V posledních letech života trávil nejvíce času nikoli v Cochabambě, ale na svém statku v Taratě, obci vzdálené od města 40 km. Na svých pozemcích provozoval i dílny na výrobu skla, ledku a střelného prachu (v bouřlivých dobách osvobozeneckých válek byla továrna na střelný prach jistě místem nesmírného strategického významu). Pozůstatky těchto staveb jsou na místě dodnes dobře rozeznatelné. Je zajímavé, že v současnosti je Tarata pověstná domácí výrobou střelného prachu a lidové pyrotechniky. Navštívil jsem několik místních dílen s tradiční technologií. Úrazy při pyrotechnické výrobě zde například patří k nejčastějším příčinám úrazů. Přitom před Haenkovým příchodem do Taraty byla výroba střelného prachu v obci neznámá.

Podrobnější prozkoumání souvislostí Haenkova pobytu v Taratě vnáší světlo i do dalších nejasností jeho života. V oblasti rozvalin koloniální části obce jsou provizorně zastřešeny zbytky dvou budov, které jsou chráněny a mají národní historický význam. V jedné se narodil pozdější kontroverzní bolivijský prezident Melgarejo, druhá patřila muži jménem Esteban Arze, který byl jednou z klíčových postav boje za nezávislost na španělské koruně. V roce 1810 vedl například u Aromy povstalecké oddíly do první vítězné bitvy nad roayalisty. V Taratě byli Haenke a Arze sousedé. Žijící potomci jak rodu Haenkova, tak rodu Arzova, s nimiž jsem mluvil, potvrdili, že Don Tadeo a Esteban byli nejen sousedé, ale i blízcí přátelé. Zdálo by se tedy, že o Haenkově vztahu k revoluci nemůže být pochyb a že ideově i materiálně stál pevně na straně republikánských sil. Situace však byla složitější. Formálně byl Haenke stále ve službách španělské monarchie a pobíral jako její zaměstnanec pravidelný plat. Dále existují důkazy o tom, že Španělům dodával ze svých provozů střelný prach. Jeden takový dokument o dodávce střelného prachu je datován r. 1815! Je možné, že by vyráběl prach i pro povstalce, s nimiž sympatizoval? Hrál Haenke dvojí hru? S určitostí to vyloučit nemůžeme. Jisté je, že ho vzhledem k jeho celoživotním názorům a způsobu života nemůžeme obviňovat z bezzásadovosti či politického nebo materiálního oportunizmu. Šlo o zcela výjimečné revoluční období. Byl to konflikt, v němž se střetly protichůdné ideje, revoluční a monarchistická ozbrojená moc, různé zájmové, společenské a ekonomické skupiny. Lze předpokládat, že se i Haenke, muž s takovým významem a s tak širokými zájmy, ocitl ve spleti složitých, často protichůdných vztahů a vazeb osobních, přátelských, ekonomických i politických. Byť měl ideově velmi blízko k myšlenkám svobody, udržoval zároveň řadu osobních a ekonomických vztahů, které ho poutaly ke starým pořádkům. Nepřekvapí proto názor, který zastávají někteří z místních: mocenský zájem na smrti slavného učence mohly mít některé republikánské radikální skupiny. V té době již měl Haenke rodinu a při svém rozhodování bral jistě ohledy na její bezpečí. Například po návratu z výpravy k indiánům Yuracaré napsal počátkem roku 1810 vicekráli do Buenos Aires memorandum s žádostí o odklad nařízeného návratu do Evropy a o prodloužení pobytu v provinciích. Jako důvod uvedl svůj špatný zdravotní stav po pádu z koně, pravým důvodem však s největší pravděpodobností bylo založení rodiny.

Přejděme k otázce Haenkovy smrti, která je opředena záhadami. Traduje se a je pravděpodobné, že na jeho smrti mohli mít zájem monarchisté. Důvod však mohli mít, i když je to méně pravděpodobné, také povstalci. Haenke byl člověk velmi vlivný a zámožný, jeho výrobny měly velký strategický význam. Motiv by tedy, zvláště v dobách válečných, jistě žádné ze soupeřících stran nescházel.

Dnes však již dokážeme odpovědět na otázku, kde a kdy Haenke zemřel. Zápis v jedné z matričních knih uložených v Archivo de Santo Domingo v Cochabambě (viz obr. obrázek) jednoznačně určuje datum, místo smrti a místo uložení ostatků T. Haenka. Don Tadeo Haenke zemřel náhle a bez svátostí dne 4. listopadu roku 1816 ve věku 55 let ve svém domě v Cochabambě. Sami Haenkovi potomci uvádějí, že zřejmě zemřel v průběhu jakési akutní nemoci, což by dobře odpovídalo dikci matričního zápisu. Zaznamenal jsem i kuriózní názor, který tvrdil, že Haenke, jsa nemocný, se zabýval lučebními pokusy a chtěje se osvěžit nápojem, uchopil omylem sklenici vlastnoručně připraveného jedu. Úmyslně se již zdržím veškerých spekulací o možnosti jeho zavraždění. Jisté je, že nezemřel ve španělském vězení, ale ve svém domě v Cochabambě.

Tadeáš Haenke – člověk

Povídání o Tadeáši Haenkovi by bylo neúplné, kdybychom nezdůraznili jeho smysl a cit pro vnímání života a utrpení prostých lidí. Sám za svého dětství a studentských let několikrát poznal, jak obtížný je život v chudobě a bez prostředků. Když se později vlastním umem a pílí ocitl na vrcholu společenského žebříčku, jeho sociální cítění tím nebylo nijak zasaženo. Jsou například známy jeho zprávy z provincií, v nichž ústřední moc důrazně upozorňuje na špatné podmínky chudých a pracujících, zejména horníků v dolech. Jako ryzí filantrop se projevoval i ve své lékařské praxi, když chudé pacienty léčil na vlastní náklady. Této skutečnosti neubírá na významu ani fakt, že mu to jeho ekonomická situace jistě umožňovala.

Haenke byl též vynikající hudebník a po celý svůj život byl velmi oblíben ve společnosti. Na verandě svého statku v Taratě hrával na klavír a pořádal veřejné koncerty pro bohaté i chudé bez rozdílu. Zde interpretoval tehdejší moderní hudební díla, která si nechal, stejně jako klavír, zaslat z Evropy. V jeho pozůstalostí se například našla díla Bachova, Händlova, Haydnova, Mozartova, Myslivečkova, Koželuhova a další.

Při jednom z těchto veřejných koncertů se Haenke pravděpodobně poznal s prostou ženou, čistokrevnou kečuánkou, jež se jmenovala Sebastiana, a měli spolu minimálně jednoho potomka. Kromě toho prý žilo v jeho domě i blíže neurčené množství dětí adoptivních, většinou sirotků z chudých rodin.

O tom, jak silný je dodnes Haenkův odkaz v provincii Cochabamba, a o Haenkově vztahu k obyčejným lidem svědčí i následující událost. Když jsem se zeptal rolníka pracujícího na políčku koky v pralesní oblasti Chapare, jestli slyšel o muži jménem Don Tadeo Haenke, starý muž odpověděl: „Sí, senor. Říkali mu Tata Haenke.“

Jsme něco dlužni?

Je možné zjistit o životě tohoto slavného učence něco více? Odpovídám bez zaváhání, že bezesporu ano. Otevírá se několik možností dalšího historického bádání. Zaprvé je možné získat řadu informací z archeologického průzkumu Haenkových nemovitostí. Dovezl jsem některé fragmenty získané pouhým povrchovým sběrem v okolí jeho domu i výroben. Vzhledem k bohaté ústní tradici by zřejmě mohl být zajímavý sociohistorický výzkum, neprozkoumána zůstává také řada archivů provincie Cochabamba.

S nemalou pravděpodobností se dokonce podařilo určit místo uložení Haenkových ostatků, zatím však nebylo možné tuto hypotézu ověřit. (Na zkusmý dotaz o možnosti exhumace a možného antropologického a genetického porovnání učencových ostatků jsem však dostal kladnou odpověď jak od potomků Haenkovy rodiny, tak od správce pozemku, kde pravděpodobně jsou ostatky pochovány.)