Po stopách stopařů

Schopnost šířit se a specializovat se je pro evoluci velmi důležitá. Za ohromující druhovou diverzitou hmyzu bezesporu stojí jejich schopnost létat. Jsou to jediní letuschopní členovci a jejich počet druhů přesahuje minimálně o řád všechny korýše, pavoukovce i stonožkovce dohromady. Ale jak se šíří ostatní, nelétaví členovci?

Relativně jednoduché to mají korýši. Tři čtvrtiny z nich žijí v mořích a mořskými proudy se šíří jejich planktonní larvy. Vcelku zanedbatelné druhové diverzity dosahují stonožkovci, kteří mají smůlu a šířit se musejí vlastními silami. Trochu lépe na tom jsou pavoukovci, hlavně pavouci, řada z nich se totiž v mládí nechává unášet větrem na svém pavučinovém vláknu (tzv. balooning), či drobní roztoči, kteří se mohou také šířit vzduchem jako součást aeroplanktonu. Parazitičtí roztoči se mohou nechat přenášet svými hostiteli. Takzvanou forezi mezi pavoukovci využívají štírci a někteří roztoči. Forezí se nazývá transport na větší vzdálenosti pomocí nějakého mobilnějšího zvířete, které pro vás není zdrojem potravy. Štírci jsou pro forezi skvěle vybaveni svými klepítkovitými makadly. Foreticky se přitom přemisťují hlavně štírci, kteří žijí pod kůrou stromů či v ptačích hnízdech, jejich vhodné úkryty se vyskytují v prostoru sporadicky; štírci obývající listový opad forezi příliš nepotřebují.

Efektivitu foreze štírků se pokusili vyhodnotit čeští zoologové pomocí fylogeografie neboli srovnání genetické diverzity v různých populacích. Jako modelový druh si vybrali štírka parkového (Chernes hahnii), nasbíraného na 17 lokalitách v rámci Evropy, od Belgie po Bulharsko. Genetická divergence mitochondriálního genu vypovídá o tom, že štírci parkoví se foreticky šíří velmi úspěšně, diverzita uvnitř populací přitom naznačuje, že tato situace nastala nejspíše až po poslední době ledové, kterou přežily malé odlišné populace v několika refugiích. Přítomnost tohoto štírka v ptačích budkách a jeho nálezy z Dálného východu podporují předpoklad, že pro forezi využívá nejen hmyz, ale také ptáky. Přestože směr ptačí migrace se předpovídat dá, a fylogeografie „ptačích stopařů“ by tudíž měla mít teoreticky nějaký zřetelný pattern, foreze pomocí hmyzu je spíše náhodná. Takové druhy bychom spíše než ke stopaři mohli přirovnat k hobo, naskakujícímu na jakýkoliv projíždějící vlak.

Opatova V., Šťáhlavský F., J. Arachnology, DOI: 10.1636/17-042.1