Haló, tady mozek!

Pravděpodobně jedno z prvních seznámení s vlastním mozkem nastalo v období, kdy jsem chodila do školky a stala se pokusným králíkem své starší sestry. S oblibou na mě zkoušela všemožné blbosti včetně různých pokusů a klamů, které pochytila od svých vrstevníků. Ten, který na mně zanechal největší následky, spočíval v tom, že jsem předpažené ruce překřížila a spojila dlaněmi k sobě. Poté bylo třeba střídavě proplést prsty a udělat chvat hodný potlesku, po kterém lokty skončily podél těla a s notnou dávkou štěstí, aniž by byly polámané či vykloubené. Nejenže samotné provedení této přípravy k pokusu bylo pro můj tehdejší mozek mimořádně náročné, to co následovalo poté, tuto skutečnost hravě strčilo do kapsy. Následně mi sestra s vítězoslavným úsměvem na tváři ukázala na náhodný prst a poručila jej zvednout. Ve filmu by má snaha byla jistě doprovázena dosti dramatickou hudbou. Bylo to velmi napínavé. Nejprve jsem samozřejmě zvedla prst na opačné ruce. To pro mě bylo velmi šokující a zjistila jsem, že veškeré dění ve vesmíru včetně své maličkosti asi vůbec nechápu. Poněkud mě to tedy zneklidnilo, rozhodla jsem se však, že jako Hrdý Budžes také vytrvám (samozřejmě jsem o existenci Hrdého Budžese tehdy neměla ponětí, ale lepší přirovnání mě v tento moment nenapadá: „Ach, ty mozku!“) a pomocí svého mozku ten neschopný prst překonám. Toto rozhodnutí vyžadovalo mnoho úsilí, po několika minutách jsem však nakonec ten prst opravdu přelstila. Musím se také pochlubit, že od té doby jsem se v tomto triku zdokonalila a zvládám zvedat prsty, aniž by tomu předcházela minuta nabádání mozku, aby dělal to, co pokládá za chybné. A jako mstivá sestra jsem letos tento trik vyzkoušela na své nevinné mladší sestře se stejným šibalským úsměvem a i ona si počínala stejně jako tehdy já.

Na rozdíl od zvládání dětského triku jsem však v chápání vesmíru a své maličkosti pokročila pouze o krůček nějakého mikroorganismu. Když se zamýšlím nad poměrně banálními činnostmi, jako je čtení, zůstávám s nepřítomným pohledem do okolí fascinovaně přemýšlet, jaký je to vlastně komplexní problém, jaké je to celé takové pozoruhodné a že vlastně jsou lidé také fascinující a mnoho z nich má mimořádně úžasné mozky, které objevily všechny ty fyzikální zákony, které nechápu, kterým ale vděčím za to, s jakými vymoženostmi kolem sebe žiji. Jenom potom občas ze všech těch bytostí, které všechny mají fascinující mozky, aniž by třeba objevovali ony fyzikální zákony, trochu zklamaná, když nevědomky zaměňují kvůli za díky v nevhodných situacích. No ale i ze svého mozku, který si stále není schopný zapamatovat pravidla, kdy mám psát čárky. Který mě i v dospělosti napálí trikem s tužkou a překříženými prsty. Jsem ale přece jen vděčná, že jeden vlastním. V noci mi třeba často nabízí dost legrační sny.

Komentář docenta Jana Kremláčka:

Tereza v textu trefně a vtipně popsala naši potřebu hledat shodu mezi myšlenkovou představou, naším chováním a informacemi, které o světě získáváme. Optimální korespondence mezi vnímáním a skutečností je pro nás i pro jiné organismy slibné východisko v soutěži o zdroje a tím i o úspěšné přežití. V případě Terezy vyvstal rozpor mezi záměrem zvednout určený prst na propletených rukou a zrakovou informací o skutečně zvednutém prstu.

Co alarmujícího se stalo v mozku Terezy, když zapochybovala o svém chápání světa? V mediofrontální části mozkové kůry a přední cingulární kůře dochází k integraci různých smyslových informací a k porovnání, zda naše chování odpovídá očekávání. Tyto oblasti se nacházejí v mozku pod místem vzdáleným 5 cm od vrcholu hlavy směrem k nosu. Zhruba 50 milisekund poté, co Tereza zvedla špatný prst, vyhodnotily zmíněné korové oblasti neshodu mezi záměrem a informacemi ze zrakové oblasti a vyslaly varovné signály o chybě, aby Tereza mohla změnit své chování a přeprogramovala vzorce motorického řízení propletených prstů.

Je zajímavé si uvědomit, že v uvedeném případě nevyužíval mozek Terezy pouze zrakovou kontrolu, ale zpracovával také informace o poloze vlastního těla – polohocit (propriocepci). Právě polohocit se podařilo důmyslným proplétáním rukou zmást a vznikl tak propriocepční klam. Klamy jsou situace, ve kterých si uvědomíme nesoulad mezi okolním světem a naší představou. Právě konflikt mezi skutečností a představou o poloze prstů umožnil Tereze začít uvažovat o mozku podobně, jako to dělají i neurovědci, kteří zkoumají mozek pomocí nejrůznějších klamů (hezké stránky o zrakových klamech jsou například michaelbach. de/ot nebo illusionoftheyear.com).

Nejen esej Terezy, ale i texty dalších studentů prokázaly, jaké máme kolem sebe hravé, bystré a přemýšlivé studenty, se zájmem o svět a způsob, jakým jej poznáváme i spolutvoříme. To je velmi pozitivní.