Pozor na jazyk!

Už jsme si docela zvykli, že v přírodě není vždycky všechno tak, jak to na první pohled vypadá. Živočichové se často snaží svým zjevem – barvou, tvarem těla nebo i jen jeho částí – napodobovat různé živé i neživé objekty, aby pokud možno unikli bližšímu kontaktu s trávicí soustavou možného predátora. Někteří se tak před zraky útočníka skryjí (krypse – ať už barevné splynutí s pozadím, či připodobnění těla například suché větvičce), jiní dají jasně najevo svou nejedlost či nebezpečnost (aposematická zbarvení), další se pokusí dravce překvapit a získat čas na útěk nebo alespoň svést útok na méně zásadní tělesné partie (například falešné oči na křídlech motýlů).

Ovšem ani protistrana nezůstává pozadu. Někteří živočichové uzpůsobili v průběhu evoluce část svého těla do podoby návnady, která má za úkol přivábit nic netušící kořist. Tradičně uváděným příkladem je kajmanka, která láká různé rybky na jazyk připomínající svíjejícího se červa. Taková strategie se běžně označuje jako agresivní (popřípadě peckhamovská) mimeze. Mezi poslední přírůstky na seznamu živočichů, již tento typ mimikry využívají, patří zmije útočná (Bitis arietans), jeden z nejběžnějších jedovatých hadů Afriky.

Byla to vlastně náhoda. Badatelé z Witwatersrandské univerzity v Johannesburgu se chtěli v první řadě blíže podívat na potravní ekologii této zmije. Její výpady během útoku obvykle dosahují do vzdálenosti 5 až 10 cm a pro hada je tak žádoucí kořist nějakým způsobem přilákat blízko k tělu. Vědci proto začali hady nejen sledovat prostřednictvím radiolokátorů, ale také kontinuálně natáčet pomocí videokamer. Celkem bylo nahráno přes čtyři a půl tisíce hodin záznamu. Při jeho prohlížení vědci odhalili, že hadi využívají hned dva způsoby, které zřejmě plní funkci agresivní mimeze. Jedním z nich je vyplazování jazyka, druhým pak mávání ocasem. V druhém případě se zatím nepodařilo odhalit, jakou kořist toto chování k tomuto druhu zmije přitahuje (kamery obvykle snímaly jen hlavu určitého jedince), u jiných hadů je však mávání ocasem v souvislosti s lákáním kořisti dobře známé.

Mnohem zajímavější je ale to, že využívání jazyka jako návnady se na záznamech objevovalo výhradně za situace, kdy se v blízkosti hada objevila jako možná kořist žába. Zdá se, že zmije útočné (a pravděpodobně nejen ony) dokážou rozpoznat, jaký druh kořisti se v jejich blízkosti vyskytuje, a přizpůsobit tomu i své chování.

X. Glaudas, G. J. Alexander, Behavioral Ecology and Sociobiology,

DOI: 10.1007/s00265-016-2244-6