Za tropickou minulostí Arktidy

Arktida nastoupila cestu ke své nynější podobě před 42–40 miliony let, koncem eocénu, ve starších třetihorách. Právě tehdy vznikly v Arktidě první ledovce. Výsledkem čtyřiceti milionů let vývoje na Svalbardu je drsná polární příroda.

Dlouhé, do tmy pohroužené zimy, trvající od září do května, při nichž teplota běžně padá až k minus 16 stupňům Celsia, přerušují do tří měsíců vměstnané jaro, léto a podzim, kdy se rtuť teploměru pracně šplhá k metě plus 10 stupňů Celsia. Pod nulu však neklesá.

Kam oko dohlédne, rozprostírají se nad mořskou hladinou horské hřebeny i náhorní plošiny, mrazem rozervané skály, hluboké rokle i široká údolí, bělavé ledovce, modrá jezera a divoké řeky. V nezapadajícím letním Slunci se jinak fádní tundra zazelená a rozzáří bílými, žlutými, růžovými, červenými a dalšími barvami květin. Většinou jde o byliny, vysoké nanejvýš 30 centimetrů. I svalbardské dřeviny, čtyři druhy vrb a jeden druh břízy, jsou stromy jen s nadsázkou. Jejich kmínky totiž nepřekonají výšku 10 centimetrů. Na Svalbardu se před slunečním jasem do stínu stromů neschováme. V posledních letech měli čeští studenti geologických věd možnost poznat některá období dávné minulosti Svalbardu během výukově-výzkumných expedic Jihočeské univerzity a později i Masarykovy univerzity. Všechny výpravy nejdříve doletěly do Longyearbyenu, správního města celého souostroví. Odtud se expedice loděmi přesouvaly Isfjordenem a Billefjordenem do cílové zátoky Petuniabukty, kde obývaly dvě chaty. Během svých cest jsme poznali jen střípky z historie ostrovů, která podle datování hornin sahá až 1,7 miliardy let hluboko do minulosti. Přálo nám však štěstí, že tyto dějinné úseky, zapsané ve vrstvách hornin jako na stránkách knihy, představovaly v příběhu Svalbardu jedny z nejzajímavějších kapitol.

Kapitola první: Ve stínu širokých listů