Vrkoči – malí, ale výjimeční

Mezi takové trpa slíky patří i plži rodu vrkoč (Vertigo). Ačkoli jejich schránky dosahují velikosti jen kolem 2 mm, jsou tito živočichové v mnoha ohledech pozoruhodní a vymykají se celé řadě ekologických a biogeografických zákonitostí.

Vrkoči jsou pravděpodobně rozšířeni pouze na severní polokouli a nejvíc druhů (65) nalezneme v Severní Americe. V Evropě je vrkočů o poznání méně, jen 15 druhů, z toho 10 je známo z našeho území. Vrkoči žijí poměrně krátce, jen 1–3 roky. Vyskytují se nejčastěji při povrchu půdy v rostlinném opadu, na spadaném tlejícím dřevě nebo v suti, méně druhů tráví svůj život na stéblech nebo listech bylin (obr. 1). Pokud se chce člověk s vrkočem v přírodě setkat, musí se obvykle doslova ponořit do vegetace a pátrat s pohledem zaostřeným co nejblíže k zemi (případně využít některou ze speciálních vzorkovacích technik – např. prosívání rostlinného opadu).

Kromě nenápadnosti dané nepatrnou velikostí je vrkočům vlastní taky značná záliba ve vzácných a ostrůvkovitě roztroušených biotopech. Z toho důvodu jsou hned čtyři druhy celoevropsky chráněné (obr. 2A–D). Najdeme mezi nimi také několik glaciálních reliktů, tedy druhů, které byly ve střední Evropě plošně rozšířené v klimaticky příznivých obdobích poslední doby ledové (viselského glaciálu), případně v počáteční fázi doby poledové (holocénu). S oteplováním klimatu se uchýlily na sever, do boreální a arktické zóny, některé však setrvaly ve středoevropských pohořích, popřípadě na izolovaných stanovištích poněkud drsnějšího a hladnějšího mikroklimatu.