Aktuální číslo:

Vrkoči – malí, ale výjimeční

| 9. 3. 2017

| Vesmír 96, 174, 2017/3

Když svým přátelům prozradíte, že se jako zoolog zabýváte „šneky“, následuje obvykle lehce překvapený výraz a otázka, jestli se ti vaši šneci dají jíst, případně jak se zbavit šnečích škůdců na zahrádce. Představa šneka, tedy suchozemského plže, obvykle rozměrově odpovídá dobře známému hlemýždi zahradnímu (Helix pomatia). Málokdo však ví, že značná část druhů suchozemských plžů dorůstá pouhých 1–5 mm.

Mezi takové trpa slíky patří i plži rodu vrkoč (Vertigo). Ačkoli jejich schránky dosahují velikosti jen kolem 2 mm, jsou tito živočichové v mnoha ohledech pozoruhodní a vymykají se celé řadě ekologických a biogeografických zákonitostí.

Vrkoči jsou pravděpodobně rozšířeni pouze na severní polokouli a nejvíc druhů (65) nalezneme v Severní Americe. V Evropě je vrkočů o poznání méně, jen 15 druhů, z toho 10 je známo z našeho území. Vrkoči žijí poměrně krátce, jen 1–3 roky. Vyskytují se nejčastěji při povrchu půdy v rostlinném opadu, na spadaném tlejícím dřevě nebo v suti, méně druhů tráví svůj život na stéblech nebo listech bylin (obr. 1). Pokud se chce člověk s vrkočem v přírodě setkat, musí se obvykle doslova ponořit do vegetace a pátrat s pohledem zaostřeným co nejblíže k zemi (případně využít některou ze speciálních vzorkovacích technik – např. prosívání rostlinného opadu).

Kromě nenápadnosti dané nepatrnou velikostí je vrkočům vlastní taky značná záliba ve vzácných a ostrůvkovitě roztroušených biotopech. Z toho důvodu jsou hned čtyři druhy celoevropsky chráněné (obr. 2A–D). Najdeme mezi nimi také několik glaciálních reliktů, tedy druhů, které byly ve střední Evropě plošně rozšířené v klimaticky příznivých obdobích poslední doby ledové (viselského glaciálu), případně v počáteční fázi doby poledové (holocénu). S oteplováním klimatu se uchýlily na sever, do boreální a arktické zóny, některé však setrvaly ve středoevropských pohořích, popřípadě na izolovaných stanovištích poněkud drsnějšího a hladnějšího mikroklimatu.