Stačí bio‑psycho‑sociální přístup ke zdraví a nemoci?

Některá slova vyjdou z módy, jiná zaujmou jejich místo, a tu a tam se některý pojem znovu vrací. Tak se po slovech jako „vývojový, objektivní, digitální, nanotechnologie, EBM, epigenetika, neurovědy“ objevují v medicínském prostředí znovu slova „psychosomatika, komplexní, celostní“.

Každý klinik samozřejmě řekne, že se to týká výhradně nemocí, které jsou podmíněny nejen biologickými, ale i psychickými a sociálními faktory, a to „se přece dávno dělá“. Psychosomatiku přitom zařadí nejspíš někam k alternativním přístupům, pokud možno mimo medicínu, jako něco dávno přežitého, co nemá v medicíně založené na důkazech co dělat.

Nemusí to souviset jen s tím, že se medicína chtěla zbavit všeho nejasného, co se nedá jednoznačně prokázat nejlépe dvojitě zaslepenou studií. Také stále užší specializace a zaměření na výkon a rychlou, pokud možno okamžitou úlevu vedou přesně opačným směrem, než se vydali lékaři rozvíjející, snad navzdory hlavnímu proudu, psychosomatickou medicínu. Teprve pacienti s medicínsky nevysvětlenými symptomy, jejichž množství není zanedbatelné, nás donutili vrátit se k širšímu pohledu na věc.

Když jsme v minulém roce pracovali na formulaci doporučeného postupu u pacientů s nevysvětlitelnými symptomy pro praktické lékaře (na popud Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP), uvědomili jsme si, jak obtížné je vysvětlit vzájemné propojení těchto tří podstatných vrstev lidské existence – biologická, psychická a sociální. Jak se vlastně vzájemně ovlivňují, jak koexistují, jaký to má dopad na naše chápání zdraví a nemoci? A jaký na medicínskou praxi, popřípadě výzkum?