Návod k inventuře všeho

Představte si, že jste například ředitel společnosti Ikea a s obavou se zamýšlíte nad stopou, jakou váš podnik zanechává v přírodním světě. Možná vám dělá starost reputace u zákazníků; třeba si všímáte, že někteří kladou větší a větší důraz na ochranu přírody. Každopádně se rozhodnete svůj otisk zmenšit. Ale abyste to mohli udělat, potřebujete vědět, kde vlastně děláte největší škody.

Jste nábytkáři, takže asi nestrávíte bezesné noci přemýšlením nad prvním úkolem. Musíte pohlídat, jak se těží vaše dřevo. Jenomže na co se podívat dál? Svícení v obchodech, nebo kovové součástky ve výrobcích, recyklace papíru, či kamiony, kterými převážíte zboží? Mapa, kterou si potřebujete udělat, je vlastně v malém kartografický projekt, po němž čtenáře provádí nová kniha Tomáše Háka a jeho kolegů Metabolismus společnosti.

Nastoluje celkem banální, a přesto fascinující otázku: kolik a čeho společnost konzumuje? Rutinní součástí oficiálních statistik jsou energetické bilance státu. Zhruba v šedesátých letech se však objevila také snaha porozumět ostatním, často subtilnějším rozměrům našich životů: čerpání materiálů a materiálů potřebných k získání těchto materiálů (představte si všechnu skrývku, co musí rypadlo odhrnout, aby se dostalo k uhlí); energie včetně té, jež se neobjevuje v běžných položkách energetických zdrojů (protože ji používáme třeba v potravinách); nebo půdy a produkce, která na ní vzniká. Nebo dokonce těžko měřitelných, ale důležitých služeb, jež nám poskytuje příroda, jako je opylování rostlin a zadržování vody. Metafora s metabolismem se tady nabízí.

Nový obor měl dvě očividné inspirace. Přírodními vědami tehdy hýbalo populární měření energetických toků, biogeochemických cyklů a bilancí živin; ekonomové krátce předtím přišli s konceptem hrubého domácího produktu, který se pokouší o inventuru kompletního hospodářství. Nový směr výzkumu nám pomohl porozumět rozměrům i vzájemným proporcím různých součástí naší spotřeby. Asi není úplně nezajímavé zjištění, že tři čtvrtiny z materiálů, které spotřebuje moderní evropské velkoměsto, tvoří voda. Nebo že největší plocha půdy virtuálně spotřebované v zemědělských komoditách, jež česká ekonomika dováží, připadá na kávu (asi 1000 km2). Postupně vznikají formalizovaná účetnictví (další metafora), která umožňují standardizaci dat, a tudíž mezinárodní srovnání. Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, kde působí většina autorů knihy, patří v tomto bádání mezi přední evropská pracoviště.

Badatelé, kteří chtějí měřit společenský metabolismus, nemohou na rozdíl od ekonomů nebo biologů použít nějaké univerzální měřítko – nemají žádnou obdobu řekněme ATP nebo Gearyho-Khamisova dolaru. Proto tvoří středobod knihy trojice kapitol o třech hlavních, ponejvíce mimoběžných rovinách naší spotřeby: o materiálech, o energii a o ploše včetně ekosystémů i biologické diverzity. Úvodní kapitola se pak věnuje koncepčnímu uvažování, které tvoří společný rámec oboru.

Metabolismus společnosti je skvělé čtení na noční stolek, pokud patříte mezi typy, co si před spaním rády listují v rovnicích, definicích a schématech. Kromě občasného anekdotického údaje nebo grafu se čtenář z knihy nedozví, kolik čeho naše společnost vlastně konzumuje. Takovou ambici práce očividně neměla. Je to spíše důkladný a vyčerpávající metodologický přehled, který shrnuje, co všechno lze měřit a na co přitom musíme pamatovat; ovšem právě tím nepřímo popisuje i naše životy a naši ekonomiku. Českým čtenářům velmi dobře poslouží jako propracované entrée do výzkumného oboru, který právě získává vliv.

Leč je zde i druhý přínos knihy a ten je navýsost praktický. Po několik desetiletí environmentální politika spočívala v jakémsi pragmatickém mikromanagementu. Soustředila se vždy na dílčí problém, rozebrala jej a pokusila se ho vyřešit: skoncovat s vypouštěním konkrétní toxické látky, vyhlásit rezervaci v některé vzácné části naší přírody, rozhýbat recyklaci vybraných materiálů. Což lze stěží považovat za vzor koncepčního přístupu. Ale fungovalo to a popravdě řečeno nic lepšího se asi dělat nedalo. Postupně se touto cestou podařilo snížit řadu nejvážnějších environmentálních stresů.

Jenomže tento přístup se pomalu vyčerpává. Zbývající environmentální problémy jsou už příliš složité a natolik prostupují životem společnosti, že na ně neplatí dílčí zásahy. Dají se dejme tomu vytvořit národní parky a rezervace, takže uchováme nejvzácnější památky naší přírody. Ale o biologickou diverzitu nemůžeme pečovat jenom zřizováním chráněných území. Proto kromě přesné regulace musíme přistoupit k řešením jaksi v prvním přiblížení – řešením, která například v celkovém součtu zvyšují množství přírody v krajině, aniž by měla ambici nastolit přesný typ péče o přesně vymezené místo. A totéž platí například pro spotřebu fosilních paliv, nadměrné čerpání vody nebo třeba vysychání krajiny.

Abychom se mohli touto cestou vydat, musíme udělat v hrubých rysech inventuru všeho, co čerpáme a používáme. Metabolismus společnosti slouží jako návod. Předmětem našich rozhodnutí ale většinou jaksi nebývá kompletní společnost. Proto tvoří důležitou součást knihy také závěrečná kapitola, jež popisuje metody, které rozebírají metabolismus konkrétních výrobků nebo odvětví. Je to objektiv, který zaměříme na dílčí, uchopitelný předmět. Můžeme tak porovnávat jablka s jablky, auta s auty nebo uhelnou energetiku s větrnou.

Nábytkářská firma může takto objevit, že nejdůležitější položkou v jejím metabolismu je po dřevu kupodivu bavlna. Při pěstování spotřebuje enormní množství vody a patrně více pesticidů než kterákoli jiná plodina. Ikea už loni oznámila, že začne používat pouze bavlněnou surovinu z ekologického zemědělství.