Pojídání země

1906:

Pojídání země jest u mnohých národů v horkém pásmu od pradávna zcela obvyklé. Ottomakové při řece Orinoku pojídají jemnou, šedožlutou hlínu, kterou dříve na ohni trochu opraží, ve velikém množství. V Guinei pokládá se nažloutlá zemina, tam se vyskytující, jako lahůdka, a černoši na Antillech pojídají červenožlutý tuf. Obyvatelé novokaledonští jedí drobivý krápník, černoši afrických ostrovů Bunka a Les Idolos bílý, snadno drobivý tuček [mastek]. Na Jávě prodávají malé, pražené kuličky červené hlíny, a v Persii nabízejí v bazarech různé „jedlé“ zeminy. Ba i v Německu ještě před několika desetiletími dělníci v kamenných lomech Kyffhäuserských mazali si jemnou hlínu, kterou nazývali kamenným máslem, na chleba a pojídali ji takto. Francouz M. Courty, který před krátkou dobou prozkoumal vysočiny Boliv[ij]ské, vypravuje, že v krajině této Indiané rádi pojídají hlínovitou kaši, kterou promíchávají listy kakaovými, ale také neopovrhují malými na slunci nebo v ohni usušenými hliněnými kouličkami. Náhled, že „jedlé zeminy“ mají jakousi výživnost, byl častěji pronášen. Mezi jinými měl Humboldt, který přinesl r. 1800 zprávu, že domorodci Orinočtí denně až 1½ libry [0,68 kilogramu] země pojídají, zeminu tuto za poněkud výživnou. Avšak podle nejnovějších výzkumů [se] pokládati sluší náhled tento za neudržitelný. Dvě zkoušky „jedlé země“ nedávno provedl Ballaud. Jedna z nich, jasný šedý prášek, obsahovala 95 % křemičitanu, 4 % kysličníka železnatého a hlíny, 0,5 % vody a stopy magnesi[a]; druhá zkouška nažloutlé zeminy z Nové Kaledonie obsahovala 98 % křemičitanu, 0,4 % magnesia, 0,8 % vody a stopy síry, a neměla žádného železa, kysličníku hlinitého a vápna. Starší rozbor zeminy z Nové Kaledonie vykazuje vedle 18 % kysličníku železnatého 2 % mědi. Z toho vysvítá nade vši pochybnost, že „jedlým zeminám“ nelze přičítati žádné výživné hodnoty.

(Prometh. 1906.) t. (Vesmír 35, 283, 1906/24)¹⁾

2016:

Důvod, proč lidé téměř na celém světě záměrně pojídají zeminu (geofágie), je dodnes nejasný. Vzhledem k tomu, že jí holdují i ti, kdo nestrádají hladem, hledání kalorií můžeme škrtnout. Tak co tedy? Víme, že se této zálibě věnují zejména děti a těhotné ženy (v Africe 28 až 100 % z nich). V průběhu těhotenství přitom zájem o geofágii významně roste. Sera L. Youngová z americké Cornellovy univerzity, která Pojídání země zkoumala těhotné ženy na Zanzibaru, uvádí, že na konci těhotenství provozovalo geofágii 120krát víc žen než na začátku.²⁾ Ukázala navíc, že geofágii z nějakého důvodu častěji praktikují lidé s chudokrevností, vyvolanou nedostatkem železa. Odpovídá to předchozím zjištěním, podle nichž více než polovina takto postižených lidí dostává tzv. zvrácené chutě, označované jako syndrom pica.³⁾ Pokud chudokrevností postižené osoby dostanou v potravě chybějící stopové množství železa, během 1–2 týdnů u nich zvrácené chutě postupně vymizí, avšak počet červených krvinek u nich nestoupne. Zřejmě tedy jde o podvědomou snahu organismu opatřit si to, co pomůže doplnit zásobu důležité chybějící látky. V souladu s tím je výzkum japonského týmu, vedeného Juntou Yanaiem z Kjótské univerzity.⁴⁾ V roce 2009 zkoumal několik druhů hlíny prodávané těhotným ženám v Tanzánii, a došel k závěru, že 50 gramů celodenní dávky z jílových válečků – tzv. pemb – obsahuje pro tělo významné množství důležitých stopových prvků (99 % denní dávky manganu, 13 % železa a 75 % mědi). Jiné studie však upozorňují, že jíl může přenos železa do těla blokovat tím, že sníží účinek ferroportinu, důležité bílkoviny pro transport železa střevní stěnou.

Podezření na čistě kulturní původ geofágie zpochybňuje především fakt, že je rozšířena i v živočišné říši. Praktikují ji primáti, netopýři i ptáci. Hejna peruánských pralesních papoušků kupř. s oblibou sedávají na příkrých březích řeky Manú a ukusují hlínu z vrstvy zeminy, táhnoucí se v dané oblasti podél celého toku. Nadložních ani podložních vrstev si nevšímají. Analýza půdy ukázala, že vrstva, která papoušky tak zajímá, obsahuje vysoký podíl kaolinu, stejně jako většina jílů „oblíbených“ lidmi. Kaolin patří do specifické skupiny minerálů, jejichž kladně nabité ionty si v kyselém prostředí poměrně ochotně vyměňují místo s ionty škodlivých látek. Pojídání zeminy s příměsí těchto látek by mohlo v zažívacím traktu spouštět ochranné chemické procesy tím, že jedovaté látky navázané na jíl nevstoupí do krevního řečiště. Ostatně něco podobného v naší kultuře praktikujeme, když si čistíme střeva živočišným uhlím s velkou adsorpční plochou.

A ještě jedna poznámka ke 110 let starému textu: Indiáni Otomakové z jižní Venezuely vymřeli.

Marek Janáč