Od opodeldoku k infliximabu

Jednou z nejčastějších autoimunitních chorob je revmatoidní artritida, lidově zvaná revma. Jak je všeobecně známo, je to bolestivé chronické zánětlivé onemocnění kloubů, které může postupně vést k těžkým poškozením a deformacím postižených kloubů (hlavně zápěstí a drobných kloubů na rukou a na nohou); do určité míry mohou být ale postiženy i ledviny, plíce a srdce.

Toto onemocnění postihuje kolem 1 % populace a přispívají k němu do určité míry genetické faktory.¹⁾ Vliv genetických faktorů je ale poměrně omezený, protože u jednovaječných dvojčat se současně projevuje jen u asi 20 % případů. Rozhodující tedy musejí být nějaké vnější faktory. Podobně jako u mnoha jiných autoimunitních chorob jsou i zde častěji (2 až 3krát) postiženy ženy než muži. Jako spouštěče jsou podezřelé dosud neidentifikované infekce, snad některé herpesviry. Výraznými rizikovými faktory jsou periodontitida (zánět ozubice) a hlavně kouření (kuřáci onemocní až třikrát častěji než nekuřáci); naproti tomu mírné požívání alkoholu má kupodivu spíše příznivé účinky.

Revmatoidní artritida byla laboratorně klasicky diagnostikována stanovením tzv. revmatoidního faktoru v krvi. Revmatoidní faktor je směsí imunokomplexů autoprotilátek proti Fc-částem jiných imunoglobulinových molekul. Proč organismus začne vytvářet takovéto autoprotilátky, je doposud záhadou, o které však lze rozumně spekulovat. Jak známo, během infekce nejrůznějšími patogenními mikroorganismy vznikají specifické protilátky, které se na tyto mikroorganismy navazují, a tím jim jednak brání v nasednutí na buněčné povrchy, jednak je činí „chutnějšími“ pro fagocytující buňky (hlavně neutrofilní granulocyty). V každém případě z takových mikroorganismů obalených protilátkami vyčnívají Fc-části imunoglobulinových molekul. Zdá se, že právě takto „nápadně“ exponované Fc-fragmenty na některých specifických mikrobiálních površích mohou být nejprve nějak strukturně nebo konformačně pozměněny (např. částečně deglykosylovány) a pak mylně