Jak vyzrát na lidskou přirozenost?

„Vědě je často vyčítáno, že člověku nepřinesla štěstí, naopak, jen samé neštěstí. Zdánlivě oprávněně, neboť bezpochyby to byla právě věda, která nás naučila štěpit atom. Ve skutečnosti však zlo netkví v tom, že by nám přírodní vědy propůjčily příliš velkou moc nad naším prostředím, nýbrž v tom, že nám – alespoň doposud – daly jen malou moc nad námi samými.“ To napsal zakladatel etologie Konrad Lorenz v roce 1963, v časech, kdy věda lidstvo strašila „jen“ jadernou válečnou minulostí. Od těch dob fyzika, chemie i biologie přinesly některým lidem víc potravin, fyzické pohodlí či třeba delší život, avšak ruku v ruce s tím jsme stačili Zemi přetížit a zadělat si na třebas mírovou, přesto značně nejistou budoucnost.

Nyní žijeme zvláštní čas – snad každému je jasné, že takhle to dál nejde… a nic.

Náznak obecného řešení precizně načrtl slovenský biochemik a učenec Ladislav Kováč (Vesmír 89, 105, 2000/2): „Nejlepší mozky lidstva by měly přemýšlet nikoli nad konstrukcemi stále výkonnějších čipů a nad technikami klonování ovcí, ale nad povahou poznávání, vědomí, emocí, nad fungováním politických a ekonomických institucí, nad lidským štěstím. Nejenom přemýšlet – empiricky zkoumat.“

Ano, Kováč – na rozdíl od generačně staršího Lorenze – už takřka nepokrytě konstatuje, že přírodní vědy nám větší moc nad námi samými nejen nedaly, ale ani nikdy dát nemohou! Problém už spočívá v něčem jiném – jak překonat tu vrozenou bariéru oddělující správná slova od jim odpovídajících činů, pokud by ty činy směřovaly proti lidské přirozenosti? (Ta, lapidárně řečeno, se řídí trojicí přikázání: Zabij! Sežer! Ovládni!) Zapeklitá situace; na jedné straně lidský rozum schopný dlouhodobých racionálních úvah i úžasných humanistických vzepětí, na druhé dravost sobecky bažící po okamžité libosti. A té je rozum podřízen. Takže základní zadání pro vědu budoucnosti je jasné: Pokusit se ovlivnit lidskou přirozenost tak, aby víc poslouchala svůj rozum. To je obrovská výzva! Jak člověka v samé podstatě jeho bytosti pozměnit tak, aby se operace podařila a pacient při ní nezemřel? Co člověk, to názor…

Jedno je však jisté: Pokud vůbec někdo lidským vnitřním světem pohne, nebudou to ani přírodovědci, ani technici, ale budou to filosofové, psychologové, pedagogové, ekologové… Ti jediní mají šanci, aby nás pomocí jakési „Velké kognitivně behaviorální terapie“ – snad – odnaučili životu nad náš přírodní rámec, aniž by nás přitom zbavili lidství i aniž by to příliš zavánělo násilím.

Avšak už před tím, než se vůbec začala rodit, stojí před „VKBT“ jedna kolosální překážka. Narazí na ni každý, kdo nezůstane jen u mudrckého konstatování, ale zkusí navrhnout řešení nebo dokonce něco udělat. Nepočítám teď ty, kdož na momentálním tristním stavu mají osobní zájem, ale ona spustí povyk i masa slušných lidí stigmatizovaných minulými zkušenostmi s „vědeckým řízením společnosti“! A takový vhodně vržený termín „svoboda jednotlivce“, lidská práva“ nebo třeba „sociální inženýr“, ten každého vyřídí zcela spolehlivě a bez jediného slůvka diskuse o podstatě jeho snah. Na tomto místě se hodí zdůraznit, že se tímto textem ani v nejmenším nehodlám montovat do politiky, chtěl bych jen – možná poněkud neskromně – ponouknout k určitému přemýšlení všechny, kteří nechodí k volbám jen tak.

Francis Bacon objevil „moc vědění“. Orwell dobře postihl, že „nevědomost je síla“... Naproti tomu i schopnost učení (jako přeměny síly v moc) je součástí lidské přirozenosti. Ano, je známo, že vzděláním nelze trvale pozměnit biologii člověka. Ale ví se také, že i těžce závislý člověk má naději na vyléčení.