Odpad s vysokým impaktem?

„Publish or Perish“ je univerzálně známá kletba vědeckého světa, kterou není třeba překládat. Aby vědec získal peníze na práci a na podporu studentů, uznání svých kolegů a vůbec aby přežil, musí svou práci publikovat, a to bez ohledu na to, dává-li ta práce smysl nebo ne. Důsledkem je přesycení vědecké literatury nesmyslnými publikacemi. Tento problém je všeobecně známý a odsuzovaný celým vědeckým světem. S růstem počtu vědeckých pracovníků, především v Indii, Číně, Jižní Koreji i jinde, se zvyšuje tlak zvláště na prestižní vědecké časopisy, které patří do kategorie tzv. „High Impact Factor Journals“. Přijetí a publikování manuskriptu v těchto časopisech často znamená změnu v kariéře příslušného autora, popřípadě i okamžitou finanční odměnu. Bez ohledu na to, je-li rukopis publikovatelný nebo ne, je po odmítnutí v jednom časopise zaslán do dalšího a dalšího, až nalezne ten „správný“. Je téměř nemyslitelné, aby práce, která je jednou napsána, nebyla publikována. Jako recenzent jsem se s tímto úkazem setkal až nepříjemně často.

Existuje ale překvapivě jednoduché řešení, neboť je v rukou těch, které nejvíce postihuje – samotných vědců. Je založené na faktu, že nejdůležitějším předmětem každé pracovny není počítač či tiskárna, ale odpadkový koš. Bez něj se pracovna rychle promění ve sběrnu starého a zbytečného papíru. Jde tedy o to instalovat v redakčním procesu příslušný odpadkový koš. Proto jsem si v mém oboru určil dva časopisy a označil si je jako „High Impact Garbage“. Nesmyslný rukopis přitom neodmítnu, ale doporučím, aby byl zaslán do jednoho z takto vytvořených odpadkových košů. Z pochopitelných důvodů zde neuvádím jména těchto časopisů, jsem však přesvědčen, že každý zodpovědný recenzent v jakémkoliv oboru takové časopisy zná. Řada mých kolegů, kteří se s podobným problémem setkali, s designací časopisu a touto strategií souhlasí a někteří ji už praktikují.

Protože „jeden nesmysl vede k dalšímu“, autoři v takovém časopise se navzájem citují, takže jejich citační index astronomicky vzrůstá, a tím roste i impaktový faktor příslušného časopisu. Tuto strategii, která je po všech stránkách pozitivní, už úspěšně praktikuji řadu let. Autor je spokojen, že jeho práce byla přijata, nakladatel je šťastný, že mu přibývá počet publikací, a recenzent je rád, protože nemusí psát negativní posudek.

Vliv na kvalitní literaturu je rovněž pozitivní, neboť nesmysly jsou koncentrovány do takto předurčených časopisů. Navíc pokud bude tato strategie obecně přijata, postaví to na hlavu nesmyslnou scientometrii, která se stala doménou byrokratů a metlou vědeckého světa. Pro samotné recenzenty jde jen o malou změnu: neodmítat nesmysly, ale zařadit je tam, kam patří – do High Impact Garbage.