Ekologická obnova luk

Naše republika leží v temperátní zóně Evropy, tudíž je převládajícím přirozeným biotopem les. Jinými slovy, pokud bychom člověkem uměle odlesněná místa nechali bez zásahů, jakými jsou kosení nebo pastva, naprostá většina z nich by postupně měla opět zarůst lesem. Dokládají to stovky hektarů opuštěných pozemků po celém území.

Kde se vzaly travinné ekosystémy a jaké u nás máme?

Primární bezlesí, tj. lesem přirozeně nezarostlá místa, se vyskytují jen velmi vzácně. Nad horní hranicí lesa (ležící u nás většinou mezi 1200 až 1300 m n. m.) to jsou alpínské louky. Rozvoj lesa zde limituje krátká vegetační doba. Rozkládají se na hřebenech Krkonoš, Hrubého Jeseníku a maloplošně na Králickém Sněžníku. I ty však byly v minulých stoletích ovlivněny hospodářskou činností člověka, především pastvou. Další případ primárního travinného bezlesí představují zbytky stepí na jižních svazích v nejteplejších a zároveň nejsušších oblastech Čech a Moravy. Vzniku lesa v tomto případě brání nedostatek vody v létě.

I když tato společenstva dnes považujeme za teplomilná, v době ledové byla značně rozšířená, a můžeme je tedy považovat za relikty glaciálních stepí. Existence stepí je totiž podmíněna suchým podnebím, nízké teploty jim nevadí. Dnes se o tom můžeme přesvědčit např. na jižní Sibiři. Poslední z hlavních typů primárního bezlesí je vázán na mokřadní stanoviště. Převládají v nich často porosty šáchorovitých rostlin, tedy ne přímo trav. Nalezneme je na místech trvale podmáčených, např. na některých rašeliništích a slatiništích nebo kolem říčních tůní.