Kolik (ne)mít oken?

Daně mají podle ekonomů zpravidla negativní dopad na blahobyt lidí. Tento negativní dopad překvapivě nespočívá v tom, že lidé mají po zaplacení daní méně peněz – koneckonců vláda může tyto peníze utratit žádoucím způsobem. Snížení blahobytu vzniká zejména proto, že vlivem zdanění se lidé chovají jinak, než by se chovali, kdyby daň neexistovala. Mění své chování z prostého důvodu: aby daní zaplatili co nejméně. Snaha vyhnout se dani představuje náklad, jenž není vyvážen žádným výnosem: ekonomové proto hovoří o „ztrátě (či nákladech) mrtvé váhy“ (deadweight loss) či „nadměrném břemeni“ (excess burden).

Ačkoliv pro ekonomy je ztráta mrtvé váhy jedním ze základních konceptů, se kterým se studenti setkávají už v prvním ročníku, do veřejné debaty o daních (a subvencích) tento koncept příliš nepronikl. Neutěšenou situaci by mohl změnit článek Wallace E. Oatese a Roberta M. Schwaba,¹⁾ který vysvětluje ztrátu mrtvé váhy na příkladu daně z oken, zavedené v Británii na konci 17. století. Autoři ukazují, že v důsledku zmíněné daně lidé skutečně omezili počet oken svých obydlí, což mělo negativní dopady nejen na vzhled budov, ale i na pohodlí a zdraví lidí.

Daň z oken byla zavedena králem Vilémem III. v roce 1696 a v různých formách přetrvala až do roku 1851. Proč se stala předmětem zdanění právě okna? Hlavní důvody byly dva. Za prvé bylo stanovení výše daně poměrně jednoduché – stačilo spočítat okna. Daňový úředník tedy nemusel vstupovat přímo do domu, jak tomu bylo u dřívější daně z krbu. Za druhé zohledňovala tato daň majetek poplatníků: bohatší lidé zpravidla obývali domy s více okny, a tudíž platili více než chudí.

Výši daně v závislosti na počtu oken mezi lety 1747–1757 ukazuje tab. I. Předpokládejme například, že váš dům má osm oken: zvýšení počtu oken na devět nikterak nezvyšuje částku, kterou musíte odvést na daních – v obou případech se částka rovná nule. Zvýšíte-li však počet oken na deset, zvýší se vaše daň na 60 pencí. Za každé další okno až do čtrnáctého zaplatíte 6 pencí. Mezi devátým a desátým oknem přichází výrazný „skok“ v nákladech. Podobný „skok“ je i mezi čtrnáctým a patnáctým oknem a také mezi devatenáctým a dvacátým oknem. Pokud lidé reagují na změny nákladů a výnosů, jak předpokládá ekonomie, potom lze očekávat, že v důsledku daně bude „příliš mnoho“ domů s devíti, čtrnácti a devatenácti okny. Je tato hypotéza v souladu s daty?

Jak je vidět na grafu (obr. 1), tento předpoklad platí: ve vzorku z uvedeného období mělo 18,8 % domů devět oken, zatímco podíl domů s osmi okny a také s deseti okny byl stejný – v obou případech 4,2 %. Podobné „skoky“ pozorujeme podle očekávání i u čtrnáctého a devatenáctého okna.

Efekt daně je vidět i v jiných obdobích. V letech 1747–1760 byly daněny jen domy s deseti a více okny. V roce 1761 však byla zavedena daň ve výši jednoho šilinku (12 pencí) za okno při počtu osm a devět oken. Lze očekávat, že vlivem této daně bylo po roce 1761 „příliš mnoho“ domů se sedmi okny, avšak před tímto rokem nikoli. Porovnáme-li grafy na obr. 1 a 2, vidíme, že k uvedenému efektu skutečně došlo.

Podle uvedených dat se tedy lidé opravdu snažili dani vyhnout, a vznikla tak ztráta mrtvé váhy. Ta měla několik podob. Za prvé vynakládali lidé zdroje na to, aby snížili počet oken ve svém domě. Tyto zdroje však mohly být použity produktivním způsobem (místo zazdívání oken mohly např. vzniknout nové domy). Za druhé měly domy s malým počtem oken často nižší estetickou hodnotu. Za třetí znamenalo málo oken v bytech a domech málo světla a nedostatečnou cirkulaci vzduchu, což vedlo nejen k menšímu pohodlí obyvatel, ale i k snazšímu šíření nemocí, např. úplavice, sněti či tyfu.

Po jeden a půl století trvání přinášela daň z oken zmíněné negativní dopady. Nyní může konečně přinést také něco pozitivního tím, že bude nadále přežívat v knihách a článcích jako názorný příklad ztráty mrtvé váhy vzniklé v důsledku zdanění.²⁾