Od marnosti k oslavě smyslu života

Esej Františka Houdka Od marnosti k oslavě smyslu života jsem asi zcela „nepobral“. Nevím vždy přesně, co z uvedeného jsou autorovy vlastní úvahy a co spíše citace běžného chápání věcí kolem nás. Téměř s jistotou však rozpoznávám jako autorův náhled, že „člověk disponuje… emocemi… na rozdíl od ostatních živáčků“.

Upřímně řečeno mě toto tvrzení překvapuje! Nepřekvapilo by mě v textech z první poloviny 20. století. Ale měl jsem za to, že v posledních desetiletích je konsensus někde jinde. Řada vědecky precizních pozorování slonů, lidoopů a dalších savců a ptáků doložila chování, pro něž jsou emoce zdaleka nejpřijatelnějším vysvětlením. To vše bylo adekvátně vědecky publikováno a dostalo se tomu i střízlivé zpracování vědecko-populární. Nemluvě o tom, že emoce u domácích zvířat (ne nutně domácích mazlíčků) se naučí rozpoznávat téměř každý chovatel. To není vědecky pochybný antropomorfismus. Zvířatům nepodsouváme lidské vlastnosti; jen se snažíme najít společné rysy našeho a jejich chování a vysvětlit je. Co na tom, že bychom raději viděli samé rozdíly – už jen z důvodů naší pýchy. Co jiného můžeme dělat – máme analogie striktně „preventivně“ odmítnout? Jako prevenci před čím? Před ztrátou pocitu jedinečnosti? Před morálními dilematy využívání zvířat?

Hledáním přijatelných, i když bezprostředně nedoložitelných analogií postupujeme v řadě jiných oborů poznání. Není vinou zvířat, že naše schopnosti rozpoznávat jiné než lidské emoce jsou zatím omezené. Na otázku „a jak víte, že zvířata mají emoce?“ existuje nicméně plejáda rozumných odpovědí. Na stejně legitimní otázku „a jak víte, že emoce nemají?“ neexistuje, pokud vím, žádná zaznamenáníhodná replika.

V době osvícenství se popíralo, že zvířata cítí bolest. Později bylo popíráno „už jenom“ to, že mohou cítit strach či prožívat radost. Následovalo období, kdy byly základní emoce u zvířat opatrně připouštěny, rozhodně však odmítáno, že by zvířata mohla nějaké návyky udržovat učením v rámci smeček či stád. I tento názor se ukázal jako neudržitelný. Strážci jedinečnosti člověka často a rádi argumentovali výrobou a používáním nástrojů výlučně u lidí – i to se ukazuje jako ztracená meta (Vesmír 79, 77, 2000/2). Kam ještě budeme muset ustoupit?

Za sebe doufám, že daleko. A že se toho ještě dožiju. Před třiceti lety jsem odhadoval, že pokud se dočkám nějakého zásadního průlomu v porozumění světu, pak to bude zjištění z oblasti cognitive science. Konkrétněji: řekl bych, že dříve než naučíme naše počítače nenávisti, naučíme se lépe rozumět vlastním myšlenkovým pochodům – a vzápětí i těm zvířecím. Proč v to doufám? Asi proto, že málokde vidím takový „převis“ solidních pozorování nad zatím chabými možnostmi teoretického vysvětlení.

Autorova odpověď citátem: Nejsou žádné celé pravdy, všechny pravdy jsou polopravdy. Zlo pochází od toho, když se je pokoušíme brát jako celé pravdy.

Alfreda Northa Whiteheada