Budeme hasit, co jsme vykáceli?

Kanadsko-estonský tým lesníků se rozhodl vytvořit časoprostorové porovnání uhlíkových zásob mezi holosečně vytěženými porosty a těmi, které zaznamenaly intenzivní lesní požár. Studie, jejímž prvním autorem je postdoc z FLD ČZU, probíhala v boreálních lesích kanadského Ontaria a zaměřila se na plochy, na nichž výše zmíněné disturbance proběhly před 1, 8 a 27 lety. Cílem bylo empirické vyčíslení všech uhlíkových zásob v obou lesních ekosystémech: živé biomasy, mrtvého dřeva, lesní hrabanky i půdy.

Výzkumníci vypočetli, že faktická schopnost vázat uhlík se mezi oběma různě disturbovanými porosty výrazně neliší. To platí v celém průběhu vývoje mladého lesa do 27 let od události, avšak pouze porovnáváme- li oba studované typy porostů souhrnně. Mezi jednotlivými lesními zásobárnami jsou naopak velké rozdíly. Zatímco po 27 letech dosahuje v původně vytěženém lese živá biomasa téměř čtyřnásobku oproti přirozeně se vyvíjejícím porostům po požáru, pak v ostatních kategoriích je více uhlíku vázáno v požárem postižených porostech. Biomasa je tak rovnoměrněji rozvrstvena, což může poskytovat kvalitnější ekosystémové služby.

Ve svém shrnutí autoři uvádějí, že uhlíkové ztráty způsobené holosečí v boreálních lesích by se daly kompenzovat zabráněním lesním požárům na stejně velkých rozlohách. Tato rovnice dává v nejobecnější podobě smysl. Pro další bádání však zůstávají otevřené následující otázky: Platí závěry studie i v případě, že zohledníme uhlíkové náklady na těžbu, obnovu a management lesa? V případě, že bychom se uhlíkové ztráty snažili výše zmíněným protipožárním opatřením kompenzovat, jaké by byly náklady na monitoring a hašení? Je opravdu žádoucí intervenovat na dvojnásobné ploše, když mnohé druhy jsou na požárech bytostně závislé? (Seedre M. et al., Ecosystems 17, 851–863, 2014)