Abstraktní mapa genetické informace

Tento rok se v italském Miláně konala světová výstava EXPO. Hlavní téma letošního ročníku výstižně popisuje motto „Potraviny pro planetu, energie pro život“. Výstavy se, jako už tradičně, zúčastnila i Česká republika. Součástí našeho pavilonu byla expozice Laboratoř života, jež představila špičkovou českou vědu prostřednictvím špičkového českého umění.

Jednou z institucí, které v Miláně prezentovaly svůj výzkum, byl Ústav experimentální botaniky Akademie věd ČR. Návštěvníci z celého světa se tak mohli seznámit s prací profesora Jaroslava Doležela a jeho spolupracovníků, kteří na olomouckém pracovišti ústavu studují genetickou informaci rostlin.

Tým profesora Doležela zkoumá hlavně zemědělské plodiny – od ječmene či pícnin až po banánovníky. Jeho hlavním projektem je v současnosti „luštění“ kompletní genetické informace (genomu) pšenice seté. Olomoučtí vědci jsou důležitými hráči v Mezinárodním konsorciu pro sekvenování genomu pšenice, sdružujícím odborníky z 57 zemí. Vlastní unikátní metodou izolují jednotlivé pšeničné chromozomy, které rozesílají do mnoha zemí k dalšímu zpracování. Sami navíc koordinují čtení několika částí genomu.

Náročného úkolu umělecky ztvárnit tento výzkum se ujal renomovaný výtvarník Federico Díaz. Pro český pavilon na EXPO vytvořil soubor tří reliéfů nazvaný Subliminal.

Bylo těžké vyjádřit výtvarným dílem tak abstraktní téma, jakým je genetická informace?

Při první návštěvě laboratoře v Olomouci na mě zapůsobila neuvěřitelná souhra mezi lidmi v týmu. Byla to energie, která má vizi a která čiší z toho, že vědí, co dělají – a že to má smysl. Viděl jsem, že jde o výzkum důležitý nejen pro úzký okruh vědců, ale i pro společnost. Což pro mě bylo velmi významné, když jsem měl jejich práci představit publiku na EXPO. Byl to pro mě impuls, abych se rozhodl s nimi spolupracovat.

Důležité rovněž bylo, jakým způsobem uměli svůj výzkum prezentovat. Zvlášť profesor Doležel mě během první hodiny, kterou jsem s ním strávil, úplně fascinoval tím, kde se pohybuje a jak uvažuje. Navíc z něj bylo cítit, že to myslí skutečně vážně a dělá to s radostí – radost tam byla také důležitá. Když jsem jel poprvé do Olomouce, už jsem pochopitelně měl představu, co mě čeká. Kromě konkrétních faktů, že jde o genom, tedy genetickou informaci, mne zajímalo i to, že vědci z týmu se mnohdy pohybují v extrémně abstraktním prostředí. Musí ho umět pojmenovat, zaměřit, vytvořit jakési mapy, aby se v něm vůbec orientovali.

A tam jsme si velmi blízcí. Často je pro mě nesmírně zajímavé pohybovat se v oblastech, které ještě nejsou zmapované, jsou prospektivní. Cítím se jako prospektor, který vytyčuje nové území a vytváří pro něj novou mapu. Nemám na mysli mapu geografickou, ale mapu, která může být prostorová, pro kterou hledáme různé typy materiálů, různé způsoby vizualizace a nová pojmenování. Tohle byly první impulsy. Když jste se ptal, zda to bylo těžké, tak ano, bylo – což mě právě fascinovalo.

Jak probíhala další spolupráce s olomouckým týmem?

Několikrát jsem je navštívil a pokaždé jsme si prošli všechny fáze jejich výzkumu. Na první návštěvě jsme samozřejmě nemohli jít do větší hloubky, ale postupně jsme o tom víc a víc mluvili a dostával jsem víc a víc materiálů. Na spolupráci bylo úžasné, že mě nijak nelimitovali a neomezovali. Nenutili mě do některé existující formy vizualizace nebo ilustrace vědeckých postupů.

Dali mi absolutní svobodu a důvěru, takže jsem mohl použít svůj vlastní jazyk a tím vytvořit něco stálého, neměnného. Tak jsem k projektu přistupoval – pojďme na základě těch neuvěřitelně rychlých biologických procesů, kde hrají velkou roli čas a reakce, vytvořit něco až antického ve smyslu reliéfu nebo prostorové formy, která je nezničitelná, je jako otisk. Abychom někde společně otiskli formu, která zesílí jejich práci, jejich touhu.