Neurolog, kterého si pletli s psychiatrem

30. srpna 2015 zemřel ve věku 82 let na metastázy očního melanomu odstraněného před devíti roky neurolog a popularizátor neurologických poznatků Oliver Sacks. Narodil se 9. června 1933 a vyrůstal v ortodoxní židovské rodině v Londýně, která ho však na prahu jeho dospělosti zavrhla po jeho přiznání homosexuální orientace. Záhy po dosažení doktorátu medicíny v Queen’s College Oxfordské univerzity odešel r. 1960 do USA. Rezidenturu v Kalifornii prožíval jako velmi těžké životní období, postrádal životní smysl, experimentoval s amfetaminem – jak sám píše v On The Move: A Life – až na sebevražedné hraně. Nakonec zakotvil v Bronxu v nemocnici Mount Carmel. Zde se setkal s pacienty trpícími poruchou „encephalitis lethargica“ (takzvanou Ekonomovou encefalitidou), které probudil z mnohaletého spánku přípravkem L-DOPA. Tak vznikla i jeho kniha Awakening (česky Probouzení) a podle ní natočený film (Čas probuzení).

Jak napsal Sacks sám, „stal jsem se vypravěčem příběhů“, a to vynikajícím vypravěčem, přičemž současně byl každému ze svých pacientů doslova osobním lékařem. Pro jeho zaujetí konkrétními intrazřejpsychickými prožitky a životními osudy a situacemi pacientů si ho čtenáři pletli s psychiatrem. Jeho knihy jsou pestrou sbírkou kuriózních případů neurologie a neuropsychologie, počínaje Mužem, který si spletl svou ženu s kloboukem a konče jednou z posledních, věnovaných halucinacím. Současně jsou svědectvím o plasticitě mozku, hledáním řešení v situaci, kde běžné způsoby jsou narušeny chorobným procesem, jak je popsáno v Antropoložce z Marsu. Sacks nebyl pouhým sběratelem muzeálních podivuhodností, byl současně aktivním hledačem nových cest adaptace. A to někdy sám na sobě.

Plně autobiografický je příběh vyprávěný v knize Na čem si stojím, kde popisuje poruchu, která vznikla po těžkém úrazu s porušením cévně nervového svazku, při níž mu noha „vypadla“ z kognitivní mapy, takže ji vnímal jako cosi cizího a nepatřičného, přidělaného k vlastnímu tělu. Na rozdíl od belle indiference klasických funkčních (hysterických) obrn mu noha překážela, v noci ji vyhazoval z postele a sám pak za ní padal… Kromě skutečně kreativního řešení jeho disociativního stavu (ředitel posledního rehabilitačního zařízení ho nechá jakoby omylem nešikovným asistentem shodit v šatech do bazénu a pacient automaticky začne plavat) jsou tu skvostně popsána komunikační nedorozumění, která vznikají mezi pacientem a personálem, přičemž na obou stranách stojí odborníci. Své subjektivní obtíže s objektivním výkladem vložil do řady dalších knih, ať už jde o Halucinace, nebo Zrak mysli.

Podivuhodnou knihou je Muzikofilie. Sacks v ní nazval hudbu „těsnopisem emocí“ a mimo jiné píše: „Hudba je nejpřímější a současně nejtajemnější způsob, jak vyjádřit a vyvolat pocity. Je to cesta, jak propojit jedno vědomí s druhým. Myslím, že společné provozování a sdílení hudby má nejblíže k telepatii.“ Přinejmenším za tuto knihu by měl být Sacks jmenován čestným psychiatrem, jak doporučil jeden americký kolega.

Oliver Sacks nám nejen ukázal, jak přistupovat k pacientovi, k jeho životnímu příběhu a osudu, ale také jak přistupovat k sobě. Kromě desítek knih publikoval také na blogu v New York Times. Poslední příspěvky jsou psány s vědomím neodvratného konce. A mají v sobě něco, co jsem našel jen zřídkakdy. Chtěl bych to umět, až toho převozníka přes řeku Styx také zahlédnu.