SPOLEČENSKÉ VĚDY • Petr Houdek

SOCIOLOGIE

Přihrát, či nepřihrát, to je oč tu běží

V zaměstnání, ve sportu, ale i v rodině často čelíme tzv. mixovaným odměnám – což znamená, že nás odměňuje úspěch celé skupiny, nicméně existuje též motivace hrát jen na sebe. Někdy dokonce i za cenu neúspěchu celku. Být součástí spolupracujícího týmu, který levně a rychle vyřeší projekt, je úžasný pocit. Leč získat vyšší mzdu či povýšení je ještě úžasnější – i když to vyžaduje vyštvání schopného kolegy, zpoždění nebo překročení rozpočtu. Podobně vyhraje-li sportovní tým finále, splní se životní sny všech hráčů, nicméně i jim jde také o jejich vlastní statistiky – chtějí být přitažliví pro sponzory, elitnější kluby či se stát celebritami. Místo přihrávky a jistějšího bodu se najednou jeví jako lepší alternativa vlastní riziková střela.

Eric Uhlmann a Christopher Barnes chtěli zjistit, jak se lidé vypořádávají s konfliktem vlastní a skupinové motivace, a proto analyzovali výkony hráčů americké basketbalové ligy v sezonách 2004–2013. Zjistili, že během běžných zápasů si hráči přihrávají a hra se zdá být obecně velmi kooperační. Když ovšem klub postoupil do play-off, velmi sledovaných finálových her, strategie hráčů se změnila. Hra se stala individualističtější. Basketbalisté místo přihrání častěji stříleli sami. Přitom spolupráce na hřišti je faktorem významně ovlivňujícím šanci týmu na vítězství. Proč se tak hráči chovali, názorně ukazuje analýza jejich mezd. Porovná-li se počet přímo střelených košů nebo asistencí a mzda v další sezoně, je jasné, že za každý koš z pole hráč získává o 22 045 dolarů vyšší odměnu, za každou přihrávku naopak ztratí 6117 dolarů. To neznamená, že by hráči byli za přihrávky trestáni, čísla znamenají, že majitelé klubu, trenéři – ať už mluví o spolupráci hráčů jakkoliv často – při odměňování (či nabídce nových kontraktů) zvažují hlavně počet hráčem naházených košů, a ty z asistencí nevzejdou.

PLOS ONE 4, e95745, 2014/9

EKONOMIE

Humanitární podpora válek

Ekonomie je někdy nazývána ponurou vědou, neboť její závěry jsou často v rozporu s tím, co si lidé přejí či očekávají, že „by být mělo“. Ekonomové svým zaměřením na reálné lidské jednání – nikoliv na to, co respondenti říkají či jak se subjekty chovají v laboratořích – často odkrývají, že se deklarované cíle a skutečné dopady, někdy ne zcela viditelné, velmi liší. Nathan Nunn a Nancy Qianová ještě přispěli k „ponurosti“ ekonomie tím, že analyzovali americkou potravinovou pomoc v letech 1971–2006 a zjistili, že v dané podobě přispěla k pokračování občanských válek v dotovaných zemích (dopad na mezistátní konflikty identifikován nebyl).

Ve své analýze vyšli z toho, že intenzita potravinové pomoci USA není dána ani tak potřebností potravin v podporovaných zemích, ale úrodou pšenice v předchozích letech. Vláda totiž zemědělskou produkci od amerických zemědělců vykupuje, a pokud shromáždí značné přebytky, vyváží je coby mezinárodní pomoc. A jelikož úroda závisí především na počasí, je velikost potravinové pomoci určována nakonec spíše počasím než povahou konfliktu. Po prozkoumání těchto ukazatelů vyšlo najevo, že po větší pomoci se konflikt rozhoří, nikoliv že by naopak rozdmýchání konfliktu přivolalo potravinovou pomoc (kdyby data také ukazovala, že větší boje doprovází vyšší pomoc). Potvrdilo se tak nepřímo podezření, že až 80 % potravinové pomoci se cestou k příjemcům ztratí a nejčastějšími zloději jsou právě lokální ozbrojené síly, které zisky z prodeje lupu využijí na nákup zbraní a na žold. Nemluvě o tom, že často i ozbrojenci trpí podvýživou, a proto potravinová pomoc, kterou získají, podporuje přímo i jejich bojeschopnost.

American Economic Review 104, 1630–1666, 2014/6

PSYCHOLOGIE

Pozor na přítelkyně či manželky na dietě

Útoky, křik a různé naschvály jsou nezřídka součástí soužití většiny partnerů či manželských párů. Ponožky hozené na sedačku, prázdná lednice, kávovar týden neodvezený do opravny a podobné triviality pravidelně zažehnou vášnivé hádky. Už za několik okamžiků jich však oba partneři litují. I když svůj protějšek milují, v daném okamžiku se jim prostě nepodaří přemoci zlost. Brad Bushman s kolegy uvažovali o tom, že příčinou podlehnutí emocím je vždy vysílená sebekontrola. Všichni totiž vědí, že hádka je (obvykle) špatné řešení. Přesto únava po celodenní práci, po učení se na zkoušku či prostý hlad vyčerpají uvažování natolik, že hněv dostane okamžitý průchod.

Pro otestování hypotézy měřil vědecký tým po 21 dní hladinu glukózy čili krevního cukru u několika manželských párů. Jelikož se glukóza při námaze spotřebovává a zároveň ji mozek pro sebekontrolu a vůbec pro uvažování potřebuje, je její nízká hladina dobrým ukazatelem vyčerpání (nebo hladu). Všichni účastníci pokusu získali vúdú panenku, která symbolizovala jejich partnera, a 51 špendlíků, jež do ní mohli zapíchat podle míry své naštvanosti v daný den. Nakonec manželé sehráli ještě hru, v níž se měřila rychlost jejich reakcí. Ten, kdo z páru vyhrál, získal právo pustit manželce či manželovi do sluchátek zvuky různé délky i hlasitosti (od 60 do 105 dB, což už je intenzita sirény; hluk byl složen z různých zvuků, které lidé nesnášejí, od škrábání nehtů po tabuli po zubařskou vrtačku). Potvrdilo se, že partneři s nízkou hladinou glukózy v krvi byli agresivnější, tj. bodali do panenky více, přičemž ženy obecně využívaly špendlíků hojněji. Stejný efekt se ukázal i u hluku; čím měly subjekty průměrně nižší hladinu glukózy, tím delší a hlučnější zvuky partnerovi pouštěly. Jak se z korelace zdá, není lásky bez plného žaludku.

PNAS 111, 6254–6257, 2014/17

HISTORIE

Hitlerovy dálnice k úspěchu

V září 1933 říšský kancléř Adolf Hitler zaryl rýč do země a začal budovat první dálniční síť na světě (což jsou slova propagandy – ve skutečnosti již desetiletí existovala dálnice v Itálii). Při vrcholu německé výstavby dálnic na nich pracovalo přes 125 tisíc dělníků a dodnes tato aktivita slouží jako příklad toho, jak vláda může překotnými investicemi nastartovat ekonomický růst a snížit nezaměstnanost (koneckonců řada starších Němců s odkazem na dálnice dodnes tvrdí, že nacismus „udělal alespoň něco správně“). Nico Voigtländer a Hans- Joachim Voth si položili otázku, zda byly dálnice skutečně natolik populární, že Hitlerovi pomohly k dosažení tak absolutní moci. Obecně totiž dopad podobných investičních akcí na přízeň voličstva není jednoznačný. I když vlády v obtížích užívají strategie „chlebu a her“ pravidelně, ne vždy následuje volební výhra.

Voigtländer a Voth se zaměřili na změnu voličské přízně mezi volbami v listopadu 1933 a referendem v srpnu 1934, v němž Němci hlasovali o spojení funkcí říšského kancléře a prezidenta v rukou Adolfa Hitlera. Zároveň začala během této doby v mnoha voličských okrscích dálniční výstavba. Bylo možné proto odvodit, nakolik stavba dálnic změnila voličské preference; či přesněji řečeno, nakolik oslabila Hitlerovu opozici. Jeho podpora byla už dost vysoká. I když je po roce 1933 autenticita volebních výsledků problematická – příslušníci SA hlídkovali u uren, v některých městech se muselo volit veřejně atd. –, potvrdilo se, že čím intenzivněji se v daném okrsku stavělo, tím znatelněji poklesla opozice proti nacistické straně (v oblastech s dálnicí došlo k zhruba 25% poklesu opozice, v oblastech bez dálnice k 15% poklesu).

NBER Working Paper 20150, on-line, 2014/May

POLITOLOGIE

Volby od srdce, nebo kvůli peněžence?

Jaké politické názory občané zastávají a koho následně volí, ovlivňuje nespočet motivů. Ty se dají zhruba rozdělit na etické a zájmové. Vlivy etické akcentují buď názor, že osud člověka natolik ovlivňují podmínky, do nichž se narodil, a okolí, že je nezbytné pomáhat znevýhodněným, a proto i brát bohatým, nebo postoj, že člověk za svůj život odpovídá především sám a jakékoliv státní zásahy ničí motivace lidí a jejich rodin, aby si pomohli sami (či získali dobrovolnou pomoc), a vytvářejí jen další problémy. Druhý, zájmový motiv naopak předpokládá, že voliči zaujímají takové politické postoje, z kterých za dané situace tyjí. Chudí nemají co ztratit, a proto upřednostňují přerozdělování a státní regulaci, bohatí nechtějí přerozdělování platit, a proto se staví proti takovým opatřením.

Nattavudh Powdthavee a Andrew Oswald přišli s novým důkazem zájmového motivu. Využili dlouhodobé britské šetření, jehož respondenti každý rok odpovídají na soubor otázek včetně těch, které zjišťují jejich politické názory, vývoj příjmu či bohatství, a táží se i po tom, zda vyhráli v loterii. Jelikož taková událost je nutně náhodná, lze prozkoumat, jaký vliv má překvapivé zbohatnutí na politické postoje a komu výherce v dalších volbách dá svůj hlas. Ukázalo se, že výherci loterie začnou oponovat státnímu přerozdělování a považují aktuální rozdělení bohatství ve společnosti za spravedlivé. Začnou se klonit k pravici, a tedy upřednostňovat britskou konzervativní stranu. Zřetelně lze tento trend sledovat zejména u mužů (je si však třeba uvědomit, že muži sázejí častěji, a proto i v průměru více vyhrávají) a u výherců vyšších částek.

Centre for Competitive Advantage in the Global Economy, Working Paper Series 185, 2014