DNA a RNA v pohybu

Značnou část genomu eukaryotických organismů tvoří opakující se úseky DNA, takzvané repetice. Patří k nim zejména transpozony a tandemové repetice, které se v genomech vyskytují ve vysokém počtu kopií. Mezi repetice lze zahrnout i úseky DNA pocházející z buněčných organel, mitochondrií a chloroplastů, které se opakovaně včlenily do jaderného genomu a jsou označovány jako „promiskuitní DNA“ (Vesmír 86, 179, 2007/3). Všechny výše zmíněné části genomů se v průběhu evoluce mění mnohem rychleji než úseky jiné, například geny nebo jedinečné negenové oblasti. U genů dochází ke změnám velmi pomalu, často v řádu desítek milionů roků. Například geny člověka a myši se liší jen několika procenty, přestože poslední společný předek obou druhů žil před 75–90 miliony let. Naproti tomu repetitivní DNA se mění mnohem rychleji, „poločas rozpadu“ a s ním související celková obměna transpozonů, tandemových repetic a promiskuitní DNA v genomu je otázkou několika milionů let. I genomy blízce příbuzných druhů často vykazují rozdíly v zastoupení repetic a určité odlišnosti můžeme pozorovat dokonce již v horizontu několika generací. Zkusme se zamyslet nad tím, co mají nejdynamičtější oblasti genomu společného, a čím by tudíž jejich větší dynamika mohla být způsobena.