Syndrom vyhoření a hormony

V roce 1985 vyšla monografie prof. Vratislava Schreibera a kolektivu Stres,¹⁾ kde je otázka stresu řešena z celého spektra lékařských odborností, včetně psychiatrie. Pojem syndrom vyhoření se v ní však neobjevuje, i když byl popsán americkým psychoanalytikem H. J. Freudenbergerem už v roce 1974. Možná že v té době byla důvodem nezájmu lékařů o tuto diagnózu i tehdejší pracovní atmosféra, kdy jedinců s příznaky prvního stadia počínajícího syndromu vyhoření, tj. s obětavým nadšením pro svou práci, nebylo tak mnoho.

Dnes se pozornost k tomuto syndromu upíná velmi intenzivně, je předmětem řady kongresů, seminářů a dalších odborných setkání nebo např. celého sledu disertačních prací na Masarykově univerzitě v Brně.

Syndrom vyhoření (nebo vyhasnutí, burnout syndrom) je podle Wikipedie psychický stav nebo prožitek vyčerpání, který se vyskytuje zvláště u profesí založených na práci s lidmi nebo alespoň na kontaktu s lidmi a s existující závislostí na jejich hodnocení. Tvoří ho řada příznaků především v oblasti psychické, částečně i fyzické a sociální a klíčovou složkou syndromu je emoční a kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava.

Vyhoření je důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a realitou, mezi ideály a skutečností. Vyhoření postihuje lidi z pomáhajících profesí, nejčastěji pak lékaře, zdravotní sestry, učitele, psychology, sociální pracovníky, manažery, policisty, programátory, architekty atp., není však proti němu odolná žádná profese. Mezi lékaři je nadprůměrný výskyt syndromu vyhoření mezi úrazovými chirurgy, onkology nebo internisty, na druhém konci s podnormálním výskytem vyhoření jsou obory jako alergologie, endokrinologie nebo revmatologie, o nichž je podle staré lékařské moudrosti známo, že je jejich pacienti v noci nebudí a že ani na jimi léčené nemoci většinou neumírají (zato však se nikdy úplně neuzdravují).