Věda sdílená

Při četbě příspěvků z kolokvia Arthura M. Sacklera¹⁾ „The Science of Science Communication“²⁾ jsem nakonec zavrhl všechny košatější pokusy o překlad sousloví science communication a omezil se na jednoduché sdílená věda. Domnívám se, že to vhodně vystihuje mnohé aspekty vztahu vědce a publika. Publika, které může být tvořeno dalšími vědci z oboru, odborníky jiných oborů, manažery vědy na všech společenských úrovních, politiky a těmi, kdo rozhodují. Při sdílení vědy pak můžeme rozlišit sdílení přímé (kdy je při tomto sdílení alespoň na jedné straně vědec) a nepřímé, tedy nejrůznějšími způsoby zprostředkované (prostřednictvím žurnalistů, „oddělením pro styk s veřejností“…).

Peter Zandan na kolokviu uvedl, že byznys na svá sdělení zákazníkům utratí přes trilion dolarů ročně, zatímco na sdílení vědy – bez započtení výdajů na školství – padne podle jeho odhadu ročně necelá miliarda dolarů (tedy tisíckrát méně; pro jistotu: trilion = 1012, tisíc miliard). Byznys jen na výzkum efektivity svých sdělení utratí přes 9,5 miliardy dolarů ročně. Přitom mnohé techniky, které používá k oslovení publika, jsou výsledkem výzkumu společenských věd. Tyto techniky však byznys používá ochotněji a efektivněji než vědecká komunita samotná.

Octnou-li se vědci mimo okruh „peers“ – tedy sobě rovných –, často nechápou, že jejich hlavním úkolem není naučit laika faktům a metodám, které jsou pro samotné vědce denním chlebem. Laika může pohánět pouhá zvědavost, anebo potřeba řešit nějakou osobní či společenskou situaci. Při rozhodování je ovlivněn tím, čemu věří, jakých hodnot si cení. Tady mohou ovšem vstoupit do hry vědy a dosáhnout toho, že se člověk dopracuje k jakémusi „informovanému souhlasu“. Fakta jsou bezesporu důležitá a vědec toho o nich musí vědět víc než kdokoli jiný. Avšak využití těchto znalostí může být spojeno s etickými a právními otázkami, na něž není jednoduchá a jednoznačná odpověď. Jeden z účastníků kolokvia to vyjádřil slovy: „Cílem sdílení vědy není dosažení souhlasu, ale snaha o menší nesouhlas.“

Při rozhodování vstupuje do hry také důvěra a důvěryhodnost zdrojů. Máme tendenci důvěřovat lidem, kteří sdílejí stejné hodnoty a kteří usilují o stejné cíle, o jaké usilujeme my. Snáze tedy akceptujeme ty argumenty a ta fakta, která potvrzují to, co si myslíme. Ta, která nezapadají do našeho mentálního obrazu řešeného problému, máme tendenci přehlížet.

Mnozí vědci mají sklon nedůvěřovat médiím nejen proto, že jsou v nich často fakta hrubě zkreslena, ale i proto, že média mají v oblibě příběhy, neboť ty si pamatujeme snáze než sérii často dosti abstraktních argumentů. A protože pro mnoho laiků jsou zdrojem vědeckých informací právě příběhy, vzniká zde závažný problém – příběh vtahuje čtenáře, posluchače či diváka do děje, a tím mu do jisté míry vkládá do mysli i hodnocení. Lidé příběh ochotně přijímají jako pravdivý a bezděky se brání argumentovat proti jeho směřování, přičemž fiktivní příběhy mohou být obdobně přesvědčivé jako nefiktivní. Toho se snaží využívat americká National Academy of Science. Vytvořila program The Science & Entertainment Exchange,³⁾ v jehož rámci poskytují tvůrcům fiktivních příběhů zdarma konzultace nejen její dobrovolní experti, ale i přidružené sesterské organizace⁴⁾ s cílem prostřednictvím zábavy sdílet něco vědy s diváky a posluchači. Ponechme zatím stranou otázku, zda je účelem, aby diváci a posluchači lépe porozuměli vědeckému problému, nebo zda mají být o něčem konkrétním přesvědčeni. Program je zřejmě úspěšný, protože v lednu letošního roku počet konzultací dosáhl osmi set.⁵⁾

Na závěr si dovolím citovat ještě jeden pozoruhodný poznatek ze sborníku druhého Sacklerova kolokvia:

„Nakonec efektivní sdílení vědy vyžaduje, aby se ozývala řada důvěryhodných hlasů. Výzkum svědčí o tom, že vědci sice důvěryhodní jsou, ale nejsou příliš známí. Když byla veřejnost v průzkumech žádána, aby jmenovala aspoň jednoho žijícího vědce, dva ze třech tázaných si nedokázali vybavit ani jedno jméno. Z těch, kteří někoho jmenovali, zvolila polovina osoby, které byly již řadu let mrtvé. Vědci se musí více snažit, aby je veřejnost znala… a vědecká komunita by je v tom měla podporovat. Carl Sagan v Americe vysoce vyčníval proto, že chtěl […] a že tomu věnoval čas. Dnes nemáme ve Spojených státech mnoho Saganů.“ Dodal bych, že i v Česku bychom si nejspíše vystačili s prsty jedné ruky.