Aktuální číslo:

2025/6

Téma měsíce:

Červená

Obálka čísla

O (krůtách,) myších a lidech

 |  13. 3. 2014
 |  Vesmír 93, 170, 2014/3

Mezi čtenáři Vesmíru by se asi nenašel jediný, který by stále věřil, že děti nosí čáp. Naše přirozená zkušenost nám říká, že jak my sami, tak drtivá většina druhů, které jsou pro nás nějak zajímavé, se rozmnožuje pohlavní cestou. Odborně řečeno, pomocí redukčního dělení meiózy tvoří haploidní pohlavní buňky s polovičním počtem chromozomů, než má mateřský jedinec.

Věnuji tento článek Antonu Markošovi k jeho pětašedesátinám.

Dvě takovéto buňky – gamety – pocházející od dvou jedinců s opačným pohlavím se poté v procesu oplození spojí v zygotu s normálním – diploidním – počtem chromozomů, která se dále vyvíjí v zárodek a po narození v dospělého jedince.1) Tento stav je velmi pravděpodobně původní pro všechny současné eukaryotické organismy (zjednodušeně řečeno: prvoky, rostliny, houby a živočichy) a rozhodně pro všechny mnohobuněčné rostliny a živočichy. Pokud se ale podíváme důkladně, zjistíme, že řada skupin schopnost pohlavního rozmnožování ztratila a rozmnožuje se nepohlavně. Z vývojového hlediska je užitečné rozlišovat odvozenou nepohlavnost, při níž se vyvíjí potomek z pohlavních buněk matky (neboli partenogenezi, kterou se budeme zabývat v tomto článku), a schopnost nepohlavního množení pomocí somatických (tělních) buněk, například pučením či fragmentací těla. Z evolučního hlediska jsou však zajímavější jiné stránky problému – například jestli je potomek dokonalou kopií matky, nebo zda dochází ke spojení dvou různých matčiných pohlavních buněk, a potomek tak nese jiný genotyp než ona. Pokud se jedinec rozmnožuje nepohlavně a k produkci potomků nepotřebuje oplodnění od příslušníka opačného pohlaví, přináší mu to už na první pohled řadu výhod. Především populace takového druhu zdvojí za ideálních podmínek v každé generaci počet svých příslušníků. Nepohlavnost poskytuje druhu také zjevné výhody v kolonizaci nových stanovišť, jeden jedinec dokáže teoreticky kolonizovat celou novou lokalitu. Navíc nemarní zdroje k vyhledávání pohlavních partnerů a neriskuje, že bude během hledání nebo samotného pohlavního aktu sežrán predátorem či infikován parazitem.

Nyní vidíte 18 % článku. Co dál:

Jsem předplatitel, mám plný přístup
Jsem návštěvník
Chci si přečíst celé číslo
Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru. Více o předplatném
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Evoluční biologie

O autorovi

Jan Toman

Mgr. Jan Toman, Ph.D., (*1988) vystudoval teoretickou a evoluční biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde působí na katedře filosofie a dějin přírodních věd. Zaměřuje se především na makroevoluční jevy, ale svými zájmy se dotýká i řady hraničních oborů včetně astrobiologie. Ve všech oborech svého zájmu se věnuje také popularizaci, je členem redakční rady Vesmíru.
Toman Jan

Doporučujeme

Hvězdy, které se červenají

Hvězdy, které se červenají

Soňa Ehlerová  |  2. 6. 2025
Existují dvě skupiny lidí, kteří při slově „červenání“ pociťují výrazně nelibé pocity. Do první patří ti, kteří se hodně rdí a jimž to zároveň...
Barva krve, moci a života

Barva krve, moci a života

Jan Turek  |  2. 6. 2025
Červená barva není ani trochu neutrální. Její vnímání člověkem má velmi široké rozpětí. Je pro nás barvou lásky a života, ale také krve,...
Červená v říši zvířat

Červená v říši zvířat uzamčeno

Jaroslav Petr  |  2. 6. 2025
Jasnými barvami živočichové varují své okolí, ale také lákají partnery. Červené zbarvení získávají mnoha rozličnými způsoby.