Cesta k brutalismu v architektuře

V poválečném bipolárním rozdělení světa se polarizovala i kultura na obou stranách železné opony. Přestože umělci zpravidla sledovali cíle podmíněné odlišnými ideologickými motivy, vykazovaly jejich výsledky často mnohé paralely. Nejinak tomu bylo v architektuře.

Prioritním úkolem válkou zpustošené Evropy se stala rychlá obnova ubytovacích kapacit. Do popředí se tak poprvé ve skutečně masovém měřítku dostalo použití betonu jako dostupného a široce využitelného stavebního materiálu. Přístupy k jeho optimálnímu zpracování byly různé, přesto výstavba panelových sídlišť mohutně zasáhla nejen východ, ale i západ nebo sever kontinentu. Do dějin architektury se přitom významně zapsal jeden objekt, který se stal zásadní inspirací pro pozdější estetiku brutalismu.

Jeden z hlavních průkopníků moderní architektury, francouzský architekt švýcarského původu Le Corbusier, získal vzápětí po skončení války z pověření ministra obnovy a městského plánování zakázku na vybudování obytného komplexu v Marseille. Objekt známý pod názvem Unité d’habitation (1945–1952) se stal zhmotněným manifestem Le Corbusierových principů v problematice bydlení.

Mohutné betonové těleso vynesené na pilotech nad úroveň terénu se vypíná nad svým okolím a zároveň se halí do zeleně korun vzrostlých stromů. Le Corbusier koncipoval dům jako vertikální komunu či vesnici, dům, který by nesplňoval pouze rezidenční funkce, ale svým obyvatelům by poskytoval ještě široké spektrum dalších přidružených služeb. Kromě různých typů a velikostí bytů tak architekt, inspirovaný budovou kolektivního domu Narkomfin v Moskvě, vetkl do stavebního programu občanskou vybavenost v podobě obchodů, provozoven, restaurace nebo dokonce školky pro děti obyvatel. Zatímco je většina služeb koncentrována v úrovni sedmého a osmého patra, dětská školka dokonale využívá možnosti ploché pochozí střechy, na níž mají děti dokonce i venkovní brouzdaliště.

Nehledě na rozmanitost funkční náplně domu, inovativní je i samotné strukturální řešení. Pro jeho názorné přiblížení si Le Corbusier vypomohl metaforou „láhve“, kdy samotnou láhev chápal jako obydlí jedné rodiny. Taková jednotka, do značné míry samostatný kontejner, se vsune do nosného železobetonového rámu objektu stejně, jako se kdysi vkládaly láhve do držáku. V českém prostředí lze asi odkázat na analogii s basou piv. Zvolené řešení umožňuje velkou dispoziční variabilitu bytů, oblíbené byly zejména dvoupodlažní mezonety s převýšenou obytnou částí, a zároveň využití úsporné prefabrikace a typizace některých konstrukčních prvků. Jako poněkud limitující se přitom mohou jevit rozměry jednotlivých bytů, které Le Corbusier odvozoval od vlastního proporčního systému Modulor. Jejich dimenze se tak mohou dnes zdát jako mírně stísňující, ale výstavbu domu si musíme zasadit do souvislostí poválečné nouze.

Přestože monumentální budově dominuje šedý tón betonu, je jeho hegemonie účinně narušována intenzivními barevnými akcenty, které prozrazují malířskou polohu Le Corbusierovy osobnosti. Zároveň je zde ale velká pozornost věnována expresivnímu vyznění betonových povrchů, které pod označením béton brut nabývají až sochařských kvalit. Právě tento moment se stal výchozím bodem pro architektonický styl označovaný jako brutalismus.

Navzdory politicky vedenému řezu napříč Evropou si brutalismus nacházel mnohé přívržence v obou ideologických táborech a paradoxně byl asociován s kapitalismem stejně jako s různými totalitními režimy.