SPOLEČENSKÉ VĚDY • Petr Houdek

PSYCHOLOGIE

Stojí za úspěchem talent či dřina?

Stávají se velmistry šachisté, kteří si od rána do noci přehrávají partie, či jedinci s extrémně vysokým IQ, kteří třeba ani tolik netrénují? Mohou za virtuózní hudební představení roky cvičení a odříkání, nebo je důležitější, že se hráč narodil s výjimečným hudebním sluchem a mimořádnou motorikou? V současnosti převládá názor, podepřený některými studiemi, že vrozené schopnosti jsou důležité, ale rozhodující je vytrvalý trénink – nejlepší se svému umění prostě věnují mnohem intenzivněji. Třeba slavná studie violoncellistů ukázala, že nejlepší hráči odehráli ve svém životě na nástroj přes 10 000 hodin, dobří 7800 a průměrní jen 4600 hodin. Odtud vzniklo populární pravidlo, že 10 000 hodin věnovaných jedné činnosti může v ní z kohokoliv udělat experta.

Tábor zastánců vrozeného nadání kontruje, že to je ale talent, který umožňuje, že se lidem činnost daří, a proto v ní vytrvají déle. Nadání umožňuje začít shromažďovat zkušenosti už i velmi mladým dětem. Raný začátek pak vede k delší praxi, obé je ale zase důsledkem vrozených vloh. Na rozetnutí pře provedli Brooke Macnamara, David Hambrick a Frederick Oswald analýzu všech relevantních studií, které se zabývaly získáváním expertizy – od her, hudby, sportů či vzdělání. Nepřekvapivě se potvrdilo, že ti nejlepší věnují svým zájmům více času, ale vytrvalá praxe samotná není tím nejdůležitějším faktorem, ba naopak. Počet hodin věnovaných určité činnosti ozřejmí toliko osminu vysvětlení, proč v ní lidé excelují (v hrách více, 26 %, v hudbě 21 %, ve sportu 19 % a při vzdělávání jsou důležitější jiné faktory, protože čas věnovaný učení vysvětlí jen 4 % úspěchu). Metody analyzovaných studií jsou velmi různorodé, což jistě mohlo ovlivnit dosažené závěry. Přesto bylo celkem přesvědčivě dokázáno, že jen soustředěné cvičení či trénink k úspěchu nedovedou a stojí za ním spíše jiné faktory, ať již vrozené či dané výchovou nebo prostředím.

Psychological Science 25, 1608–1618, 2014/8

KRIMINALISTIKA

Jsou policisté vůbec k něčemu?

Určit, nakolik policie „pomáhá a chrání“, je velmi obtížné. Zločinnost a vůbec projevy nečestného chování ovlivňuje současně myriáda faktorů, takže stanovit důležitost jednotlivého z nich, je sisyfovský úkol. Kupříkladu růst počtu policistů obvykle následuje pokles míry zločinnosti. Má se tedy investovat do více policistů? Třeba k tomu však došlo jen proto, že začal hospodářský růst, takže kriminalita by beztak přirozeně klesala. Nábor nových sil mohl být umožněn větším výběrem daní, rovněž to důsledkem prosperujícího hospodářství. V datech ale uvidíme, jak větší policejní sbor „způsobil“ pokles zločinnosti. Na druhé straně identifikaci účinnosti policejních sborů brání opačná obtíž – čím je nějaké místo problematičtější, tím více policejních sil na ně dohlíží. Z těchto dat vyplývá paradoxní závěr, že více policistů se rovná i vyšší zločinnost.

Gregory DeAngelo a Benjamin Hansen zužitkovali situaci v americkém státu Oregon, v němž kvůli dlouhá léta plánovaným rozpočtovým škrtům byla rázem propuštěna třetina dopravní policie. O problémech s financemi i o snížení počtu „dopraváků“ média podrobně a delší dobu informovala. Potenciální zločinci, rozumějte řidiči, tedy dopředu věděli, že dopravní předpisy na silnicích nebudou až tak vymáhány. Redukce policejních sil nakonec vyústila v 12% až 29% nárůst nehod, při nichž se někdo zranil či zemřel. Výsledky názorně dokazují, že nevymáhá-li slabá policie právo, dojde k epidemii zločinnosti. A uvážíme-li jen „morálně nejplošší“ ekonomický dopad, rozpočtové úspory přinesly venkoncem řádově větší ztráty v nižší či ztracené produktivitě občanů a ve škodách na majetku.

American Economic Journal: Economic Policy 6, 231–257, 2014/2

DEMOGRAFIE

Potraty skutečně vedou k snížení zločinnosti

Slavné zjištění Stevena Levitta a Johna Donohuea z konce devadesátých let je i dnes velmi kontroverzní. Když v devadesátých letech v USA překvapivě začala klesat kriminalita, přispěchali totiž s vysvětlením, že šlo o dopad uzákonění potratů o zhruba 20 let dříve. Vyšší potratovost v zemi totiž nejen z definice snížila porodnost, takže byl v populaci nižší poměr mladých mužů, kteří mohou za většinu násilné kriminality. Zejména se však nenarodili „rizikoví“ jedinci. Nechtění potomci chudých, svobodných matek bez vzdělání a rodinné podpory, děti, u nichž panuje mnohonásobně vyšší pravděpodobnost, že se v pubertě a dospělosti stanou kriminálníky.

Jelikož však tyto závěry závisely na jednom historickém precedentu v jediné zemi, nebylo je možné příliš zobecňovat. Abel François, Raul Magni-Berton a Laurent Weill nyní provedli podobnou analýzu na datech z 16 evropských zemí, v nichž k legalizaci interrupcí došlo v různé době. Bylo proto možné sledovat, zda se s daným zpožděním projeví stejný účinek i v různých obdobích a v různých státech. Patnáct let po legalizaci potratů začaly míry vražd, přepadení i krádeží klesat univerzálně. I když nalezené efekty nejsou zrovna nejsilnější, studie potvrdila, že nechtěné děti narozené do nepříznivých podmínek skutečně „rostou pro kriminál“. Přitom se zdá, že zvláště špatné prostředí, v němž děti vyrůstají, je zodpovědné za jejich následnou brutální cestu životem.

International Review of Law and Economics 40, 24–35, 2014