Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Racionalita božího soudu

 |  9. 10. 2014
 |  Vesmír 93, 546, 2014/10

Středověký farmář jménem Dobroš obviní svého souseda Odolena z krádeže krávy. Odolen svou vinu vehementně odmítá. Ani jedna strana nemá dostatek důkazů. Jak rozhodnout, jestli je Odolen vinen? Středověká justice naštěstí ví, jak na to: nechá rozhodnout boží soud neboli ordál. Odolen má ponořit ruku do kotle s vroucí vodou a vytáhnout z jeho dna kámen: jestliže se popálí, je vinen; jestliže vytáhne kámen, aniž by se popálil, byl obviněn nespravedlivě…

Barbarská metoda, že? Ne tak docela, alespoň podle ekonoma Petera T. Leesona z George Mason University.1) Leeson argumentuje, že ordály, které kromě tahání předmětů z vroucí vody zahrnovaly třeba nošení žhavého železa či svázání obviněného a jeho potopení do vody, představovaly sofistikovaný způsob, jak rozhodnout o vině či nevinně obžalovaného. Důležitým předpokladem jejich fungování bylo, že v ně lidé věřili. Představme si, že Odolen z našeho příběhu je skutečně vinen: jelikož věří, že ordál jeho vinu odhalí, raději se přizná, aby byl ušetřen bolestivé zkoušky, popřípadě se s žalobcem vyrovná mimosoudně. Co když je však Odolen nevinen? V tom případě bude ochoten ordál podstoupit, neboť věří, že jej Bůh ochrání. Pokud se domníváte, že se Odolen ošklivě spálí, tak se pravděpodobně pletete: voda, do které Odolen ponoří svoji ruku, totiž zas tak vroucí nebude: nikoli však vlivem božího zásahu, nýbrž díky zásahu lidskému. Kněz vykonávající ordál totiž záměrně vodu dostatečně neohřeje. Zázrak je na světě a spravedlnosti je učiněno zadost.

Metoda ordálů má však své mouchy: tak například pokud by ordál nikdy nikoho neusvědčil ze zločinu, lidé by mohli přestat věřit v jeho účinnost. Proto bylo nutné, aby se občas nějaký obviněný popálil. Popálených musí přitom být dostatek na to, aby se viníci báli ordály podstoupit, avšak nikoli příliš mnoho, aby se jim byli ochotni podrobit nevinní. Je zřejmé, že občas byl někdo obviněn nespravedlivě. Další problém představovala moc kněží, kteří mohli dle libosti rozhodovat o vině a nevině obžalovaného. Tato moc představovala prostor pro korupci, jenž však byl částečně omezen: jednak samotnou vírou lidí v boží soud (tj. většina lidí netušila, že soud je ve skutečnosti plně v rukou kněží), jednak faktem, že se kněží do jisté míry zodpovídali vlastníkům biskupství, ve kterém působili. V zájmu těchto vlastníků byla vysoká produktivita obyvatel, a tedy nízká kriminalita. Kněz, který by svým počínáním vytvářel právní nejistotu, mohl být odvolán.

Leesonova hypotéza „racionálních ordálů“ je v souladu s dostupnými daty (kterých je však k dispozici pohříchu málo). Existují například údaje o 308 soudních případech zahrnujících ordály horkým železem z oblastí dnešního Maďarska. Ve 100 případech k vykonání ordálu vůbec nedošlo (povětšinou byly vyřešeny mimosoudně); ve zbývajících 208 případech se k ordálu přistoupilo: 78 lidí bylo shledáno vinných, 130 bylo prohlášeno za nevinné. Buď tedy kněží nevěděli, jak správně rozžhavit železo, nebo byly ordály skutečně zmanipulovány kněžími, jak tvrdí Leeson. Data z Anglie 12. století hovoří obdobně: na základě 19 „zkoušek vodou“ bylo 17 lidí zproštěno viny.

Jak bylo řečeno, boží soud mohl fungovat efektivně, pouze pokud v něj lidé věřili. Ordály tedy nemohly být (a také nebyly) použity k souzení nekřesťanů (např. židů). Nakonec však přestaly být aplikovány i na křesťany, a sice proto, že se v průběhu 13. století od nich odvrátila sama církev. Pokud ordálům nedůvěřuje církev, nelze čekat, že v jejich účinnost budou věřit běžní lidé. A tak byly postupně zakázány v Dánsku (1216), Anglii (1219), Skotsku (1230) a Itálii (1231).

Ordály však nebyly pouze středověkou záležitostí: obsahuje je už Chammurapiho zákoník a byly používány v antice, známé byly i v Rusku, na Blízkém východě a v Indii.2) Mnohem zajímavější je však fakt, že jsou používány dodnes, a sice v některých částech Afriky, zejména v Libérii. Leeson (tentokrát se spoluautorem Christopherem J. Coynem)3) ukazuje, že liberijský ordál, známý pod názvem „sassywood“, dodnes funguje, a to na stejných principech jako ordály ve středověké Evropě. Obviněný však neloví předměty z horké vody, nýbrž má pozřít jed z kůry stromu Erythrophleum suaveolens. Viník se otráví, nevinný člověk jed zvrátí a přežije.

Analogie mezi středověkými ordály a „sassywood“ je téměř dokonalá: i „sassywood“ je používán pouze v případech, kdy není dostatek důkazů k tomu, aby soudce mohl rozhodnout o vině, či nevině; zároveň je prováděn úzkou skupinou specialistů, kteří manipulují jeho výsledek; a pochopitelně je rovněž založen na víře, že funguje (a funguje pouze proto, že v něj lidé věří). Ačkoli má „sassywood“ racionální jádro, je – stejně jako jiné ordály – nedokonalou soudní metodou: někteří nevinní jsou odsouzeni a viníci občas uniknou spravedlnosti. Navzdory své nedokonalosti je však podle Leesona a Coyna „sassywood“ lepší než liberijský oficiální soudní systém, který je pro mnoho lidí kvůli vysokým nákladům nedostupný. V oficiálním systému navíc působí soudci, kteří nemají právní vzdělání (někdy dokonce nemají vzdělání žádné) a jsou snáze korumpovatelní než vykonavatelé ordálů.

Když v roce 2008 liberijská vláda pod tlakem mezinárodního společenství „sassywood“ zakázala, mnoho Liberijců se bouřilo. Jedním z jejich argumentů bylo, že „strom nemůže lhát“. Strom však bohužel občas lže a nemůže se rovnat s moderními soudními systémy v evropských zemích a ve Spojených státech. Tyto systémy však Liberijci nemají k dispozici, stejně jako je neměli k dispozici středověcí farmáři Dobroš a Odolen. Je tak možné, že „sassywood“ patří k tomu nejlepšímu z aktuálně dostupných alternativ. Pokud tomu tak skutečně je, pak zřejmě dobře míněný zákaz „sassywoodu“ Liberijcům nakonec uškodil, neboť dovolat se spravedlnosti je pro ně nyní obtížnější než dřív.

Poznámky

1) Leeson Peter T., Ordeals, Journal of Law and Economics 55, 3, 691−714, 2012.

2) Šalamounův soud zmíněný ve Starém zákoně je založen na stejném principu jako ordály: Šalamoun hrozí, že rozetne dítě ve dví, avšak jen proto, aby získal informaci o tom, která ze dvou žen nárokujících si dítě je skutečnou matkou. Jeho hrozba je právě tak „na oko“ jako ordály.

3) Leeson Peter T., Coyne Christopher J., Sassywood, Journal of Comparative Economics 40, 608−620, 2012.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Marek Hudík

Ing. Marek Hudík, Ph.D., (*1980) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a doktorát v oboru ekonomie získal v roce 2011 tamtéž. Působil především na Vysoké škole ekonomické v Praze a v CTS UK a AV ČR. Zabývá se teorií rozhodování, teorií her a filozofií a historií vědy. Nyní pracuje na Xi‘an Jiaotong-Liverpool University v Číně.
Hudík Marek

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné