Noční můra z Benešova

Okulár dalekohledu, jímž právě pozoroval amatérský astronom Antonín Dědoch, zalilo oslepující světlo. „Takže jsem zanadával, že snad někde hoří, nebo co,“ vzpomíná. O 61 km dál na balkóně rodinného domu skláněla hlavu nad mapou hvězdné oblohy gymnazistka Lucie Mariančíková. „Myslela jsem si, že se rozsvítily lampy, které tehdy v Sánech na noc zhasínaly.“ Bylo 7. května 1991, krátce po jedné hodině v noci. Když vzhlédli, spatřili mimořádně jasný bolid, který po šesti sekundách letu explodoval.

Poprvé na světě

Těleso, které vletělo do atmosféry nad středočeským Benešovem, zachytily mimo očí mnoha svědků i tři kamery bolidové sítě a navíc – poprvé v historii – spektrální kamery ondřejovské observatoře. Dodnes je to jediný superbolid, jehož složení známe přibližně už z průběhu letu atmosférou. Nalezení meteoritů takového tělesa by znamenalo zisk nesmírně cenného vědeckého materiálu. Srdce astronomů zaplesalo, když výpočty ukázaly průnik meteoroidu velmi hluboko do atmosféry, v níž ve výšce 24,4 km nad zemí explodoval. Když vědci vyjížděli do vypočtené oblasti pádu meteoritů, o hmotnosti od stovek gramů do kilogramů, měli dojem, že je jdou jen sesbírat.

O dvacet let později

Ráno 9. dubna 2011 se u kostela ve středočeském Chvojenu schází nesourodá skupina. Její členové mají v rukou detektory kovů, kterými se za chvíli na nedalekém poli ohánějí jakoby hledali zlatý poklad. Ten, který před dvaceti lety nenašli. Co chvíli se čidla poplašně rozezní, ale pod jejich talíři jsou jen zlomené podkovy koní, kteří tu v uplynulém tisíciletí tahali pluhy. Krom pozůstatků dávné techniky mají muži brzy v ruce i několik desítek zvláštních, železem naplněných kamenů. Astronom Pavel Spurný je pak se svými kolegy třídí podle hustoty a magnetických vlastností a osm nejnadějnějších kousků předává geologovi Jakubu Halodovi, který má v laboratoři stanovit, je-li některý z nich mimozemského původu. Zvětralost materiálu je ale natolik veliká, že je otázka, co bude uvnitř.

Okolí jim nevěřilo

Když v únoru 2011 Spurný se svými kolegy vytáhl z archivu dvacet let staré skleněné desky, měl za sebou poměrně bláznivé rozhodnutí přepočítat data, která r. 1991 nevedla k nalezení meteoritů. Rozhodnutí pomohlo několik drobných detailů: získání podrobnějších dat o vanutí větrů ve stratosféře nad pádovou oblastí, pád košických meteoritů v únoru 2010. „Při hledání meteoritů Košice jsem si kromě jiného ověřil, že malé meteority najít lze a že opravdu ve velkém počtu padají z výbuchů,“ vzpomíná Pavel Spurný. Navíc měly košické meteority podobné složení jako předpokládané benešovské – vysoký obsah železa dával naději, že je lze dohledat detektorem kovů. Kvůli zvětrání povrchu těles se detektor stal jedinou šancí na vyřešení zapeklitého případu. Šance, na kterou by si v tu chvíli vsadil málokdo.

Sekundy rozhodly

Do karet hrálo i to, že se týmu během 20 let podařilo zásadně zpřesnit a zrychlit metody výpočtů atmosférické dráhy bolidů, a tím lépe určit pádovou oblast meteoritů. Díky tomu se v únoru 2011 brzy ukázalo, že nezanedbatelnou chybu do původních výpočtů v roce 1991 vneslo už odvození polohy bolidových kamer z topografických map s měřítkem 1 : 25 000. Oproti dnešnímu stavu (stanovenému pomocí GPS) činil rozdíl zhruba 10 až 20 metrů v zeměpisné délce i šířce, což se projevilo na přesnosti určené dráhy bolidu atmosférou. Daleko větším nedostatkem minulých analýz ale byla chyba lidská. Došlo k ní na jedné ze tří bolidových kamer, která obraz prolétajícího tělesa zaznamenala – v Telči. Obsluha zapsala do expozičního deníku čas, který byl o 70 sekund odlišný od skutečnosti. To se po letech podařilo zjistit propočítáním polohy začátků a konců obloučků, vytvořených na emulzi filmu pohybem hvězd po obloze. Také exploze bolidu nastala o 7 sekund dříve, než se myslelo, v 01h03m46s SELČ, ±2s. Pak záře bolidu pohasla a pětigramové meteority sedm minut letěly k zemi jako hříčka vanoucího větru a gravitace (kilogramovým kusům trval pád jen 2,25 min), než dopadly „pouhých“ 330 metrů východně od oblasti určené v roce 1991. To sice není moc, ale dostatečně to vysvětluje, proč tehdy tým nenašel nic – hledali jen velké meteority a k tomu téměř výhradně mimo tuto novou oblast. Hledali víc na západ.

Posel z vesmíru

Jakuba Halodu zaujal až šestý kámen. Zatímco předtím to byly jen kusy staré strusky, na výbrusu skořicově hnědé hrudky se objevila chondrule – okrouhlá struktura vzniklá v počátcích existence sluneční soustavy. Není pochyb, že je to meteorit, ke všemu složením odpovídající spektru naměřenému r. 1991 (později klasifikován jako LL3,5 chondrit, původní hmotnost 12,93 g; navíc obsahuje achondritickou část). Brzy na to objevuje Haloda mezi vzorky i další meteorit (klasifikován jako H5 chondrit, původní hmotnost 2,91 g). Podařil se dvojitý zázrak! Tým Pavla Spurného jako první na světě našel meteorit dvacet let poté, co fotograficky zdokumentoval jeho průlet atmosférou a k tomu našel už ve dvou fragmentech důkaz, že meteorit sestával hned ze tří různých materiálů.

Kolik?

Výpočty naznačují, že výbuch meteoroidu rozmetal nad Benešovem nejméně stovku kg materiálu, rozděleného asi na 250 000 meteoritů o hmotnosti od 1 do 10 g, přičemž asi 40 000 jich byly těžší než 5 g. Pole nedaleko chvojenského kostela ale už bylo za dvě dekády nejméně 20krát přeoráno a množství meteoritů spočívá někde ve 40cm povrchové vrstvě. Štěstí při dalším hledání se na astronomy usmálo až 21. dubna 2011 (opět LL3,5 chondrit, původní hmotnost 2,29 g), aby je na rok opustilo. Čtvrtý meteorit ze země „vydupali“ četnými pokusy až 25. dubna 2012 (LL3,5 chondrit, původní hmotnost 0,5 g).

Spory o meteority

Už zmíněná existence tří různých materiálů v objevených fragmentech způsobila odpor odborné komise Mezinárodní meteoritické společnosti uznat všechny meteority jako součást jediného pádu. Z prací jiných badatelů vyplývá, že do stejně velké oblasti, kde leží meteority Benešov, spadne meteorit jen jednou za milion let. Pravděpodobnost, že by v desetiletí po pádu meteoritů Benešov spadl ještě druhý, je tedy jen 0,00001. Taková událost by však velmi pravděpodobně patřila do kategorie superbolid, což by se ve středoevropských podmínkách, navíc pod každonočním dohledem bolidové sítě, utajilo jen stěží.

Vědecký výsledek

Máme tedy čtyři unikátní meteority s oficiálním označením Benešov (a) a Benešov (b), které jasně dokazují, že větší meteoroidy mohou mít materiálově velmi složitou stavbu. Původní těleso meteoritů Benešov si tuto vlastnost přineslo z mateřského asteroidu, který svou strukturu získal při srážkách s jinými asteroidy v hlavním pásu planetek.

Důležitým důkazem přesnosti nově použité metody výpočtu je fakt, že všechny meteority se našly velmi blízko středu nově předpovězené oblasti a že měly i velikost odpovídající výpočtu. To plně potvrzuje, že popsaný scénář pádu meteoritů Benešov odpovídá realitě.