Byla to pravda, a už není…

V květnovém čísle Vesmíru (Vesmír 93, 271, 2014/5) jsem referoval o důležitém článku publikovaném badateli ze Stanfordovy univerzity v časopise Science Translational Medicine, ve kterém se objasňovala podstata doposud záhadného onemocnění narkolepsie. Připomeňme, že pacienti postižení touto vzácnou chorobou upadají během dne náhle do krátkého nepotlačitelného spánku, a to v jakékoli situaci, nebo trpí extrémní ospalostí. Tito lidé mají nedostatek neuropeptidu orexinu, který reguluje fyziologické probouzení a je produkován malým počtem specializovaných buněk v hypotalamu. Autoři velmi přesvědčivě prokazovali, že tyto buňky jsou ničeny autoreaktivními T-lymfocyty, které rozeznávají dva peptidové fragmenty pocházející z orexinu, navázané na subtyp (alelickou formu) MHC proteinu zvaného DQ0602. Bylo tedy prokázáno něco, co se už tušilo dávno – že narkolepsie je autoimunitní onemocnění, podobně jako třeba roztroušená skleróza nebo juvenilní diabetes. Obzvláště zajímavé bylo, že stejné klony patogenních T-lymfocytů způsobujících narkolepsii rozeznávají i fragment povrchového glykoproteinu (hemaglutininu) chřipkového viru kmene H1N1. To odpovídalo dřívějším pozorováním, počet nových případů narkolepsie se zvýšil po pandemii prasečí chřipky v roce 2009, ale také po očkování vakcínou Pandermix firmy GlaxoSmithKline. Zdálo se tedy, že u některých geneticky predisponovaných jedinců může chřipková infekce vyvolat následně narkolepsii, protože jejich T-lymfocyty „nedopatřením“ likvidují oblasti v hypotalamu produkující „probouzecí hormon“ orexin.

Ta práce byla opravdu moc pěkná, zdánlivě solidně experimentálně provedená a velmi důležitá. Uváděné výslekdy byly reprodukovány na třech nezávislých skupinách pacientů.

Proto byli imunologové doslova šokováni, když před měsícem autoři svůj článek odvolali, tedy oznámili tzv. „retraction“. Důvodem bylo, že v následných studiích zaměřených na vývoj diagnostického postupu nebyli schopni zreprodukovat výsledky klíčového testu (tzv. metoda ELISpot) prokazujícího přítomnost specifických patogenních klonů T-lymfocytů v krvi dalších pacientů.

Člověk si samozřejmě klade onu klasickou otázku: Jak je to možné? Byly výsledky původní studie zfalšované? Či snad je důvodem nějaká mimořádná variabilita choroby, která může mít více než jednu příčinu? Nebo byly skupiny pacientů v původní studii příliš malé a výsledky špatně statisticky zhodnocené? V každém případě redakce časopisu říká, že rukopis byl standardně přísně recenzován, takže nějaké jednoduché pochybení by příčinou být nemělo.

Je ovšem docela možné, že původní výsledky přece jen správné byly, ale ona metoda z nějakých důvodů přestala fungovat – změnila se nějaká nedefinovaná složka použitého média, v němž byly buňky pěstovány, došlo k nějaké kontaminaci atd. Je dobře známo, že právě testy měřící buněčné aktivity jsou často špatně reprodukovatelné.

Ostatně s něčím podobným jsme se před více než dvanácti lety setkali také. Publikovali jsme ve velmi prestižním americkém časopise článek o novém zajímavém signalizačním proteinu téměř na den současně s jiným japonsko- německým týmem. V naší studii jsme popsali potenciálně důležitou změnu ve fosforylaci tohoto proteinu po aktivaci T-lymfocytů. Tyto výsledky ale nebyly pozorovány zcela reprodukovatelně (robustně) – většinou ta změna fosforylace byla velmi výrazná, ale asi tak ve třetině případů byla slabá nebo dokonce žádná. Zdálo se, že záleželo na tom, od jakého dárce T-lymfocyty pocházely, nebo na tom, jak se s nimi detailně zacházelo; důvod určité variability jsme nikdy neodhalili. Asi za rok po naší publikaci se nám ozval spoluautor té konkurenční studie (Ukrajinec, který mezitím z Německa přesídlil na velmi prestižní americkou univerzitu) a říkal, že jeho studentka se tři měsíce neúspěšně snažila naše výsledky zreprodukovat. A že to napíše do časopisu, kde jsme naši práci publikovali. To nás trochu vyděsilo – ačkoli jsme sice byli jisti, že jsme nikde nepodváděli, přece jen jsme měli obavu, že nám to udělá ostudu. Ale naštěstí se tak nestalo – jako téměř zázrakem vyšly během dalších tří týdnů dvě jiné práce, které náš výsledek potvrdily. Problém tedy zjevně byl v té americké studentce…

Pokud jde o ty „retrakce“, zdá se, že jich je čím dál tím více. Mezi ty „nejslavnější“ patří případ, jehož smutným hrdinou byl korejský badatel Hwan Woo-suk, který v roce 2004 údajně jako první na světě vyvinul lidské embryonální kmenové buňky; později se ukázalo, že to byl podvod. O letošním případu týkajícím se STAP-buněk píše v tomto čísle Jaroslav Petr.

Jaké z toho všeho plyne poučení? Asi to, že ani ve vědě někdy neplatí, že něco je pravda proto, „že to tak psali v novinách“.