Trojdílný holocén ve světle poznatků z našich luhů a hájů

Pokorného článek o návrhu základního, celosvětově platného dělení holocénu – geologického období, v němž žijeme – přímo vybízí, abychom uvedený návrh porovnali s poznatky o vývoji holocénu v našich krajích.

Na první pohled to nevypadá jednoduše, neboť jak hranice starého a středního holocénu odvozená z vrtu v grónském ledovci (event 8.2 BP), tak přelom mezi středním a mladým holocénem podmíněný nástupem sucha v subtropickém pásu kolem r. 4200 BP byly stanoveny ve vzdálených exotických oblastech, které se v obou případech přímo diametrálně liší od poměrů u nás i jinde ve střední Evropě. Nicméně bližší pohled do této problematiky odhalí, že příslušní badatelé, i když naše zkušenosti zřejmě nebrali v úvahu a o mnohých neměli patrně ani potuchy, se strefili kupodivu dobře, k čemuž jim lze jen pogratulovat.

Abychom byli v obraze o celkové situaci, je třeba předeslat, že kolébkou poznání holocénu je jihobaltská oblast, kde skandinávští badatelé zkoumali již od 19. století rostlinné a živočišné fosilie i archeologické památky v bažinných a jezerních uloženinách v korelaci s měnícím se rozsahem moře a pevniny v době odlednění i později. Jednotlivé etapy vývoje pak nazvali podle charakteru vegetace známými názvy preboreál – boreál – atlantik – subboreál a subatlantik, které se pak používaly i v jiných oblastech pro označení jednotlivých fází holocénu (Iversen 1973). Odzavedení pylové analýzy r. 1916 jejich ohlas rychle pronikl i k nám, kde byl hlavně zásluhou K. Rudolpha rozvíjen zejména na německé univerzitě a posléze vyvrcholil ve známé monografii Waldgeschichte Mitteleuropas nördlich der Alpen z pera F. Firbase (1949, 1951).