Toxoplazmóza – nová pohlavně přenosná choroba?
| 5. 9. 2013Znáte ten vtip, nebo možná pravdivou historku, jak se pan profesor u zkoušky zeptá (patrně blonďaté) studentky medicíny, kde že se dá chytit kapavka? „U holiče nebo na toaletě.“ „Hmmm, to jistě ano, slečno, ale v posteli je to pohodlnější.“ Tak se zdá, že opravná zkouška by mohla probíhat i takto: Jak se můžete nakazit toxoplazmózou, slečno?“ „Z neumyté kořenové zeleniny kontaminované trusem kočky obsahujícím oocysty parazita, ze syrového nebo nedostatečně tepelně či chladově upraveného masa obsahujícího tkáňové cysty parazita, při transplantaci orgánů či transfúzi krve z infikovaného dárce, popřípadě oděrkami v kůži či sliznicí při manipulaci s materiálem obsahujícím infekční stadia parazita, oocysty, tkáňové cysty nebo bradyzoity,“ vysype ze sebe tentokrát již vzorně připravená studentka. „Hmmm, to jistě ano, ale v posteli je to pohodlnější,“ zachechtá se škodolibý pedagog a zapíše do indexu další nedostatečnou.
Toxoplasma gondii je velmi rafinovaný parazit vzdáleně příbuzný původci malárie krvinkovce. Definitivním hostitelem toxoplazmy (tj. hostitelem, ve kterém se může rozmnožovat pohlavně) je kočkovitá šelma a mezihostitelem libovolný teplokrevný živočich. Na rozdíl od krvinkovek ji nepřenášejí komáři, takže když se chce dostat z jednoho nakaženého hostitele do druhého, musí se holka dost snažit. A zdá se, že je v této své snaze docela úspěšná – odhaduje se, že je jí v současnosti nakažena třetina lidstva. Ve většině evropských zemí a v USA sice výskyt toxoplazmózy postupně klesá, v Číně však naopak stoupá, takže je celkově nejspíš na vzestupu.
Toxoplazma umí ve střevě kočky vytvářet odolná stadia (oocysty), které v obrovském počtu odcházejí s trusem do prostředí, kde mohou nadlouho kontaminovat půdu či povrchovou vodu. V těle mezihostitele zase vytváří toxoplazma tkáňové cysty, z nichž se mohou v trávicí soustavě dravce (nebo v těle příjemce transplantovaného orgánu) vyvinout rychle se množící stadia parazita, která nakazí orgány nového hostitele. Jak je již notoricky známo, toxoplazma v těle mezihostitele nečeká se založenýma rukama (nebo chcete- li, se založeným apikálním aparátem), jestli hostitele uloví či neuloví dravec či všežravec, ale leccos v tomto směru i podniká. Především mění chování svého hostitele, u člověka i jeho psychiku. Nakažení hlodavci se přestanou bát pachu kočky, více pobíhají a pomaleji reagují na nebezpečí. Nakažení lidé mají zpomalené reakce, jsou méně zvědaví a méně svědomití, muži jsou podezřívavější a neradi se podřizují autoritě, jsou spíše introvertní. U žen jsou poslední tři vlastnosti ovlivněny toxoplazmou opačně, kdo by však uvažoval, že své manželce podstrčí infekční tatarák, toho varuji – nakažené ženy se také mnohem nákladněji oblékají. Jak muži, tak ženy mají skoro třikrát větší pravděpodobnost autonehody. Toxoplazmou vyvolané změny (které se s délkou nákazy prohlubují) parazitovi v současnosti asi příliš nepomohou, pravděpodobnost, že nesvědomitého člověka se zpomalenými reakcemi uloví kočkovitá šelma, je stále ještě velmi nízká. O motorkářích se sice často hovoří jako o dobrovolných dárcích orgánů (což by mohlo toxoplazmě vyhovovat), ve skutečnosti však z nich obvykle po autonehodě použitelných orgánů příliš mnoho nezbývá, a aby se jejich rozmlácené tělesné schránky používaly místo k transplantacím k dokrmování kočkovitých šelem v zoo, to se zatím toxoplazmě nepodařilo prosadit ani prostřednictvím našich infikovaných či jinak zmanipulovaných poslanců.
Ale možná i tuto představu o neúčinnosti manipulační aktivity toxoplazmy u člověka budeme muset přehodnotit. Nakažení krysáci i nakažení muži mají zvýšenou hladinu testosteronu a minimálně u krysáků bylo pozorováno, že jejich pach je přitažlivější pro samičky. Ostatně nakažení muži jsou o 3 cm vyšší než nenakažení a ženským pozorovatelkám připadají fotografie jejich tváří mužnější a dominantnější. Přitom je již dlouho známo, že u řady zvířat se toxoplazma přenáší ze samců na samice během pohlavního styku semennou tekutinou. U člověka to zatím prokázáno nebylo, zato však bylo pozorováno, že u žen, na rozdíl od mužů, se zvyšuje riziko nákazy mezi 20. až 30. rokem věku a že u velkého procenta žen se nikdy nepodaří dohledat možný zdroj infekce – nejedly neumytou zeleninu, nedovařené maso, nepily potenciálně kontaminovanou vodu. Naše nejnovější výsledky navíc ukázaly, že jak v evropských (obr. 1), tak v mimoevropských zemích existuje silná korelace mezi výskytem pohlavních chorob (které odrážejí promiskuitu populace a frekvenci nechráněného pohlavního styku) a výskytem toxoplazmózy u žen v reprodukčním věku.
Pro statistiky, své bývalé či stávající studenty či jiné šťouraly dodávám, že tato korelace byla signifikantní, i když jsme statisticky odfiltrovali vliv hrubého domácího produktu na hlavu (veličiny, jež těsně odráží kvalitu zdravotnictví), zeměpisné šířky a průměrné vlhkosti. Ještě nedávno jsme si mohli myslet, že toxoplazma zvedá u samců hladinu testosteronu jen tak pro nic za nic, snad aby se v těle mezihostitele nenudila. Nyní se spíše zdá, že by se mohlo jednat o velmi šikovný prostředek pro zefektivnění šíření nákazy v hostitelské populaci. Nesvědomitý muž s vysokou hladinou testosteronu, který navíc vyhlíží dominantně a mužně a který, možná ženám i příjemně voní, má určitě větší šance nakazit toxoplazmou víc žen než muž bez těchto vlastností.
Na první pohled se může zdát, že nově popsaný způsob přenosu toxoplazmózy je pouze jedním z mnoha. V Česku se do 65 let věku stejně nakazí (a zůstane doživotně nakažena) asi polovina populace, tak o co jde. Jenže ono to tak úplně neplatí. Každé přirozené otěhotnění začíná nechráněným pohlavním stykem a akutní toxoplazmóza probíhající v době těhotenství může vést k nákaze plodu (ke kongenitální toxoplazmóze). Jestliže k nákaze plodu dojde v prvním trimestru těhotenství (to se stává u čerstvě nakažených matek v 10 až 15 % případů), vede to většinou k potratu nebo k vážným vývojovým vadám narozených dětí. Nákaza ve třetím trimestru je sice pravděpodobnější (dochází k ní u 30 až 40 % čerstvě nakažených žen), její důsledky pro zdravotní stav dítěte však bývají podstatně menší (nejčastěji zrakové a sluchové vady), ale ani tak není o co stát. Takže ne všechny typy nákazy si jsou co do nebezpečnosti rovné, některé jsou si zkrátka rovnější…
Co tedy doporučit? Rozhodně ne preventivní nákazu ženy toxoplazmou pojídáním neumyté zeleniny. Doživotní nákaza toxoplazmou totiž nezvyšuje pouze riziko dopravní nehody, ale i riziko řady dalších onemocnění, včetně onemocnění schizofrenií a některými srdečními chorobami. Nevím, co doporučí lékaři, až se výsledky současného výzkumu definitivně potvrdí. Navrhoval bych, aby si partneři včas zjistili, jak na tom s toxoplazmou jsou, a v případě, že je muž infikovaný a žena neinfikovaná, aby si žena nechala kontrolovat hladinu protilátek proti toxoplazmě několikrát během první poloviny těhotenství (ostatně v některých zemích se to dělá povinně u všech žen). V případě vypuknutí akutní toxoplazmózy může včasná léčba výrazně snížit riziko infekce plodu, pořípadě snížit její důsledky.
Tento článek kupodivu a bohužel nebyl sponzorován výrobcem kondomů ani souprav pro diagnostiku toxoplazmózy. Jestli vám přesto připadal zajímavý, nebo nezajímavý, nebo nevíte, co si o něm myslet (další možnosti mě momentálně nenapadají), tak nám prosím pomozte v našem výzkumu. Ten se sice netýká toxoplazmózy, ale výběru partnera (takže se vlastně toxoplazmózy taky nepřímo týká), ale i tak může být zajímavý (nudné a nákladné výzkumy velkoryse přenecháváme našim americkým laborantům). Na stránce http://bio.natur.cuni.cz/~satai/pokus_obliceje/start.php budete požádáni o ohodnocení 80 fotografií z hlediska 3 vlastností (nutno vyhodnotit všechny, jinak se data nedají použít). Pozor, hodnocení trvá tak 30 minut (omlouvám se, jinak to nejde). A kdo nám chce pomáhat ve výzkumech pravidelně, může se přihlásit mezi naše pokusné králíky na www stránce http://bio.natur.cuni.cz/~flegr/kralici/.
Literatura
Flegr J.: Influence of latent Toxoplasma infection on the human personality, physiology, and morphology: The Toxoplasma-human model in studying the manipulation hypothesis – pros and cons. Journal of Experimental Biology, 216, 127–133, 2013.
Flegr J.: How and why Toxoplasma makes us crazy. Trends in Parasitology 29: 156–163, 2013.
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [267,88 kB]