Původ rakoviny

Rakovina je zvláštní nemoc. Bez jakýchkoliv příznaků, zničehonic, se naše vlastní buňky vzbouří. Nekontrolovaně se rozmnoží a vytvoří novotvar, kterého si často všimneme, až když začne bránit normálním tělesným funkcím. Rakovinné buňky kolonizují naše tělo a vzpírají se jakékoliv kontrole.

Přes všechny jednoznačné úspěchy přípomíná léčba rakoviny i v 21. století spíše vymítání ďábla – odříznout všechny zasažené tkáně, otrávit tělo jedy či nebezpečným zářením a doufat, že nádor zemře dříve než pacient. Často zůstává v našem těle záškodnická guerilla připravená znovu rozdmýchat buněčnou vzpouru.

K temným asociacím spojeným s rakovinou je nutné přidat další stinnou stránku. Přes intenzivní bádání posledních desetiletí jsou počáteční změny, umožňující nekontrolovaný růst a zhoubné bujení buněk, stále nejasné. To má nejméně dva důvody. Jednak je nutné si uvědomit, že rakovina je označení pro řadu různých typů zhoubných bujení v nejrůznějších tkáních a orgánech. Typy nádorů se od sebe výrazně liší a i příčiny jejich vzniku jsou různé. Druhý důvod je, že skoro vždy zjistíme rakovinu až v poměrně pokročilém stadiu, kdy se nádor už rozrostl. Zjistit, jak to všechno začalo, se podobá snaze vydedukovat z trosek letadla, proč spadlo.

První vědecké teorie o vzniku rakoviny se objevily v době, kdy DNA a geny nebyly známy. Tehdejší badatelé pokládali rakovinu za důsledek asymetrického dělení jádra. Na sklonku 19. století si německý biolog David von Hansemann všiml, že se většina buněk v rakovinných tkáních dělí podstatně chaotičtějším způsobem než buňky zdravé. Zatímco zdravé buňky vytvářely spořádané řady „barevných tělísek“ (chromozomy, dnes „nositelé dědičné informace“, dříve „dobře barvitelné buněčné útvary neznámé funkce“) a dělily je na přesné poloviny, z nichž každá dceřiná buňka obdržela jednu, v rakovinných buňkách byly chromozomy často neuspořádané a dceřiné buňky většinou zdědily „odlišné porce“ (obr. 1).