Mykologové houby nejedí

Jako student ovlivněný na přírodovědecké fakultě na konci padesátých let činností profesora Karla Cejpa¹⁾ a provázený na svých kulinárně-mykologických výletech na Vysočině kapesním atlasem hub Piláta a Ušáka mám k plodnicím hub trvale kladný vztah. Houby (přesněji makromycety, houby s velkými plodnicemi) dokonce přispěly k běhu mého osobního života, protože do rodiny mojí budoucí ženy jsem byl přitahován nejen půvaby a rozhledem ctné slečny Emy, ale i jednou kapesní knížečkou vydanou v Olomouci na tenounkém papíru. Byl to Český houbař. Ilustrovaný klíč kapesní k určení všech v našich vlastech rostoucích jedlých a jedovatých hub na zákl. jich vědecké soustavy s návodem, jak zacházeti s houbami v praksi a v kuchyni v druhém, rozmnoženém a přepracovaném vydání z r. 1918. A velmi často jsme ji se slečnou Emou zblízka prohlíželi a do lesa s sebou brali.

Když srovnávám tento stoletý spisek (první vydání 1913) s Přehledem hub střední Evropy autorů Jana Holce, Antonína Bielicha a Miroslava Berana, musím konstatovat, že nyní vydaná kniha nejen demonstruje dnešní kvalitní stav české mykologické literatury, ale že potvrzuje tradici studia a poznání hub, která v naší zemi sahá do první poloviny 19. století ve spojení s Národním muzeem a jež byla celospolečensky potvrzena ustavením Československé (nyní České) mykologické společnosti r. 1921. Ta dodnes vydává časopis, který v roce 1919 založili tehdejší známí mykologové František Smotlacha a akademik Bohumil Němec jako Časopis českých a slovenských houbařů (dnes Mykologický sborník).

Naši mykologové mají samozřejmě i svůj mezinárodní vědecký časopis Czech Mycology, jehož výkonným redaktorem byl donedávna i jeden z autorů Přehledu hub, Jan Holec. Další spoluautor knihy, Miroslav Beran, prožil dětství i většinu svého profesního života v jižních Čechách a je spolueditorem významného a varovného červeného seznamu ohrožených hub z r. 2006. V něm autoři konstatují, že většina faktorů ovlivňujících přes sto let pozorovaný úbytek hub je spojena, jak jinak, s působením člověka. Často jde o změny v druhovém zastoupení dřevin, na které jsou vázány četné druhy makro- i mikromycet. Některé vzácnější, zejména na jedli úzce vázané mykorhizní druhy hub jsou v ČR již významně ohroženy. Jiné druhy, vázané na mrtvé dřevo jedle, jsou pak ohroženy do budoucna, kdy bude v lesích včetně rezervací nedostatek substrátu k jejich růstu a přežití. Jak Jan Holec upozorňuje v úvodu k této červené knize, velmi nepříznivá situace nastala také v případě jilmů (Ulmus). Všechny tři v ČR rostoucí druhy byly do značné míry zdecimovány tracheomykózním onemocněním (způsobeným parazitickou mikromycetou Ophiostoma ulmi, která fatálně ucpává cévnatinu stromů zeslabených exhalacemi a emisemi). Například hlívovec ostnovýtrusý (Rhodotus palmatus), vázaný dosti striktně na tlející dřevo jilmů, roste v ČR jen na několika málo místech v lužních a horských suťových lesích a zřejmě postupně z české krajiny úplně zmizí. Proto je u textu k obrázku hlívovce v Přehledu hub značka paragrafu, což čtenáře ihned informuje, že jde o zákonem chráněný druh. O tomto kriticky ohroženém druhu jiné současné domácí i zahraniční příručky a atlasy hub cudně mlčí (např. T. Laessoe a A. del Conte: Houby, Praktický průvodce, 2004, nebo L. Hagara a spol.: Velký atlas hub, 2005).

Toto ale není jediný příklad, dokazující obsahovou bohatost Přehledu hub. Jeho autoři nejsou totiž jen popisnými průvodci plodnicemi makromycet, ale erudovanými mykologickými badateli s touhou předat několik nových pohledů na tuto skupinu. Nalezneme zde více než 2000 druhů a je zdůrazněno jejich systematické členění založené nejen na morfologii, ale především na moderních genetických principech. V knize je v textové části vysvětleno, jak vypadá současný systém hub, jejich „strom života“, který vychází z molekulárně-biologických studií, z podobnosti úseků jejich genetického vybavení (genomu). V atlasové části jsou plodnice hub naopak seskupeny podle vnějšího vzhledu tak, aby se daly co nejsnadněji rozpoznat, na což nás autoři otevřeně upozorňují. Jednotlivé oddíly první textové části jsou vždy vybaveny seznamem recentní vědecké literatury, což z publikace typu atlasu dělá také odbornou a zasvěcenou příručku.

Autoři zcela vyloučili u popisu plodnic různé houbové recepty a zkřížené vařečky nebo lebku pro rychlou orientaci v poživatelnosti. Toho není třeba vůbec litovat, kulinární snášenlivost plodnic je často velmi relativní a každý si i u jedlých hub musí sám vyzkoušet, co mu neškodí. Naproti tomu zaujmou kapitoly o barvách, chutích a vůních nebo kapitola o konkrétních houbových jedech s poměrně podrobným popisem příznaků a jejich syndromů, které tyto toxiny mohou v těle neopatrných konzumentů způsobit. I příležitostní pijáci alkoholu se zde mohou poučit. Dozvědí se, proč se na některé houby (hnojník inkoustový, Coprinosis atramentaria, jehož mladé plodnice jsou docela chutné) nemá pít. Látky typu koprinolu totiž blokují úplné odbourání alkoholu a hromadí se acetaldehyd, který vyvolává třes, bolesti hlavy a zvracení. Pozitivní je, že to může vést k odporu k alkoholu a u silných pijáků-houbařů k vyléčení závislosti.

V Přehledu nechybějí žádné důležité skupiny makromycet s většinou jejich druhového bohatství, proto kniha nabývá charakteru učebnice, vhodné i pro pokročilé studenty a zájemce o mykologii. Při takovém rozsahu se nelze nevyvarovat drobných nepřesností, jako je označení příčně pruhovaného svalstva jen jako svalstva příčného (při popisu vzácného jevu rhabdomyolýzy, rozpadu svalových vláken u citlivých osob po požití čirůvky zelánky).

Nakonec je třeba ocenit vynikající výtvarnou a samozřejmě faktograficky dokonalou úroveň obrazů plodnic, s citem vyvedených Antonínem Bielichem. Kresba i malba je nejsilnější stránkou tohoto poučeného mykologa, který svou zručnost prokázal i v předchozích mykologických publikacích. Tato praxe a láska k překrásným tvarům plodnic hub mu umožnila dosáhnout mistrovství a navázat na ilustrátory formátu Otto Ušáka, snažících se postihnout typické znaky uvedených druhů, jakousi průzračnou „duši“ každé plodnice, kterou postrádáme u většiny snímků ve fotograficky provázených atlasech hub.

Jistou výhradu mám ale ke grafické úpravě (studia Marvil), za což asi autoři nemohou. Jde o módní neúctu ke čtenářům, a to nejen k těm starším. Jsme stresováni bleším a šedivým písmem na poloprázdných stránkách s širokými bílými okraji. Jako profesní neurofyziolog vím, že nejde jen o zhoršenou čtivost, zvyšující odpor ke čtení obecně. Nevýrazný text ztěžuje vytváření paměťových stop a čtenář-student si pamatuje z přečteného mnohem méně. Takto se chovají výrobci nekvalitních potravin, uvádějící miniaturním písmem procenta tuku a obsah škodlivin na obalech. Tento grafický zlozvyk bují bohužel všude: časopisy, učebnice, a co je nejhorší, i mapy a atlasy jsou bleďounké, nevýrazné a vybavené bleším šedivým písmem a fádními barvami.

Před chvílí se ale ukázalo večerní sluníčko a já mohl odložit knihu, protřít unavené oči a šel se projít do jarního parku, kde se bělaly svěží plodnice čirůvky májovky (Calocybe gambosa). Ale pozor, aby to nebyla jedovatá závojenka olovová (Entoloma sinuatum), což je také docela pohledná, leč vzácnější houba. Nicméně mi v mysli zněla slova jednoho známého přírodovědce, napsaná také před sto lety: Jest jisto, že styk s přírodou a ovšem i její znalost člověka velice zušlechťuje, a tak působí proti zhoubným vlivům rušného života městského, plného rozčilování, konkurence a všech výstřelků, jež nese s sebou stálý boj o život, chléb neb slávu. Jest proto jedním z nejvznešenějších úkolů naší doby šířiti a podporovati znalost přírody v kruzích nejširších…“ (K. Domin: Rostlinstvo naší domoviny, Předmluva, Praha 1914).

K čemuž jistě Přehled hub… přispěje. Věřím, že se setká s vlídným přijetím v „kruzích nejširších“ nás, českých milovníků literatury a přírody.