Partnerské vztahy

Český rozhlas, Akademie věd České republiky a časopis Vesmír uspořádaly 15. května veřejnou debatu o partnerských vztazích.

Hosty byli psycholožka a sexuoložka doc. PhDr. Dr. phil. Laura Janáčková, CSc. (1. LF UK a VFN v Praze), odbornice na sociologii rodiny, PhDr. Hana Maříková, Ph.D. (Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.) a prof. MUDr. Milan Macek jr., DrSc., přednosta Ústavu biologie a lékařské genetiky 2. LF UK. Moderovala Martina Mašková (Český rozhlas). Zaznamenal jsem jen několik málo postřehů, výběr je subjektivní a nebyl diskutujícími autorizován.

První otázka Martiny Maškové zněla: „Je láska věda?“

Milan Macek: Jako lékařští genetici se zabýváme především mezigeneračním přenosem, tím, co nás dělá druhem jako takovým. Láska je jeden z důležitých faktorů, který umožňuje z nezacíleného šíření genů (z náhodného křížení) „objevit“ osobu, která je pro nás význačná. Funguje v tom intuitivní systém „běžící v pozadí“ a spousta ancestrálních věcí hluboce uložených v našem mozku, jež se vyvíjely po statisíce let…

Martina Mašková: Jací jsme v partnerském chování z pohledu sociologie?

Hana Maříková: „Biologické naprogramování“ může být důležité, ale kultura a společnost vytvářejí složitá a specifická pravidla a z tohoto pohledu je otázkou, co láska je a jak se třeba v rámci historie Evropy definuje. Láska nemusí být vztažena jen k rozmnožování a sexu, ale všichni dobře víme, že se například hovoří o lásce k bohu, o lásce k přírodě…

Česká společnost se velmi proměnila, vidíme změny, které nebyly před rokem 1989 tak zřetelné. V populaci narůstá počet lidí, kteří žijí zcela sami a jsou poměrně mladého věku, respektive jsou v období, kdy se dříve předpokládalo, že budou žít v partnerství a budou mít rodinu, děti. Uzavírá se méně sňatků, lidé jsou méně ochotní vstupovat do manželství, popřípadě i do nesezdaných soužití, i když tato soužití v současnosti do určité míry nahrazují manželství. Přibývá rodin, kde chybí otec, nejen proto, že dochází k rozvodům a rozpadům vztahů, ale i proto, že tento typ rodiny je takový od začátku – jako „singl matka“.

Vysvětlení jsou několikerá, zásadní jsou dvě teorie. Jedna je zacílena na materiálno (lidé nemají podmínky, aby vstupovali do manželství), druhá říká, že je to dáno posunem hodnot, toho, na co společnost klade důraz a co lidé jako hodnotu vnímají. Mnohdy to však je kombinace obého. V euroamerické společnosti tyto trendy začaly již dříve. Jedno vysvětlení mluví o tom, že se v poslední době lidé stávají individualističtější. Jsme čím dál tím více vyvazováni z tradičních forem života, který byl komunitnější, pospolitějš a identita lidí byla formována trochu jinak. Více tam bylo vědomí „my“. Moderní doba nám přinesla větší nezávislost. Máme větší možnosti a není pro nás jednoduché vstupovat do svazků s jinými lidmi. Ukazuje se, že lidem mnohdy jde spíše o vztah než o partnera samého. Dřív se říkávalo: „Hledám si ideální partnerku, ideálního partnera,“ dnes se hledá „ideální vztah“. Vztah, který bude vyhovovat oběma, pokud to tak není, má jedinec právo odejít. A zase to souvisí s naší „svobodou“ – to může do jisté míry vysvětlovat krachující vztahy i to, proč lidé vztahy nenavazují.

Milan Macek: …hlavní, co v minulosti formovalo budoucnost jakýchkoli populací, civilizací, bylo to, jak byly schopny se reprodukčně udržet. Podryli jsme kulturu, která nám dala určité svazky… Dopad pro naši euroatlantickou populaci je negativní – v podstatě se nemnožíme.

Martina Mašková: Odborníky z univerzit v Minnesotě a Illinois zajímalo, proč někteří lidé špatně navazují partnerské vztahy či se jim vyhýbají, a jejich závěr byl: Pokud jste od dětství zvyklí, že vám nikdo nepomáhá, nebudete mít v dospělosti chuť pouštět se do vážných vztahů.

Laura Janáčková: Myslím, že tomu tak není. Z mého pohledu z praxe je velký problém emancipace a její míra. Dnešní muži, stejně jako muži před padesáti či sto lety, chtějí milé, hodné a hezké ženy, které plní a mají roli ženy. Které vytvářejí teplo domova a dokážou poskytovat zázemí. Takový muž je pak ochoten svou povinnost v rámci zdrojů, zabezpečení a ochrany rodiny poskytnout. Problém dnešní doby je nejen volba svobody, ale i míra emancipace žen. Tím, že máme všechny možnosti, máme i nároky, a mnohdy se stává, že ženy mají pocit, že muže ani nepotřebují – ony všechno umí, všechno si jsou schopny opatřit, udělat, a tím pohledem se na muže dívají. A muži pak nemají motivaci. Proč by se do takových svazků hnali?

Mnoho problémů je i v tom, že role ženy je naplněna, muž nechá ženu s malým dítětem doma, žena nemusí chodit do práce, protože muž rodinu dostatečně finančně zabezpečí. Ale co se stává potom? Najednou se ze vztahu vytrácí úcta. Ženě přijde naprosto samozřejmé, že muž nosí domů peníze a najednou začne mluvit o dalších právech: „Já jsem na všechno sama, když byl kluk nemocný, tak ty jsi tady nebyl…“ A ze vztahu se vytrácí porozumění, protože nevidí, že to, co do svazku přináší muž, je jeho každodenní pilná práce, peníze nevydělává zadarmo. Ženy si často představují, že si muž chodí do práce odpočinout, a se svou rolí čekají na muže: „Tak a teď si to tady rozdělíme půl na půl.“

Není to tak, že bych mluvila proti ženám – mluvím o problému, s nímž se nejčastěji setkávám.

Druhý problém je u žen, které sledují kariéru. Mají jinak postavené hodnoty a tím, že se snaží kariéru vybudovat, ztrácejí vhodný věk pro výběr partnera. Čím dál častěji se setkávám s ženami, které se zdají být „vyhořelé“, které společnost „vysála“…

Celý záznam je na http://www.rozhlas.cz/leonardo/prednasky/_zprava/1214166