Krajina je obrazem lidí

S jistou nadsázkou, ovšem nepříliš vzdálenou od skutečnosti, lze prohlásit, že krajina je určitým obrazem lidí, kteří ji obývají. Kvality našeho okolí v nás rezonují. Člověk není s to trvale žít např. v prostředích zbědovaně rozdrásaných povrchovou těžbou, ve stínu neutěšené zraňující kulisy industriálních brownfields, v deprimujících a agresivních příměstských slumech a ani ve velkoměstských anonymních aglomeracích či amorfních meziměstských suburbiích. Soustavný dlouhodobý pobyt v těchto prostředích (bez vydatných, instinktivně naléhavě pociťovaných ozdravných relaxačních odskočení jinam) by se neobešel bez újmy na zdravotním, psychickém, ale i etickém stavu každého takto existujícího jednotlivce. Lze dokonce vyslovit myšlenku, že je život v těchto stresujících prostředích spojen s postupným odlidšťováním člověka. Asi není náhoda, že např. v severočeské pánvi, kde je krajina nejvíce znásilněná – „rozvrácená“ –, bývají rozvrácenější i lidské vztahy.

A naopak. Krásné, harmonické a zdravé krajiny podporují svojí obdivuhodnou relaxační schopností zachování životní rovnováhy a integrity našeho celkového zdraví; a co více: i zdravého chování a jednání. Esteticky jednolitá či vysoce členěná a pestrá krajina, a zejména její fragmenty obzvláště obdařené geniem loci, působí jako pokladnice po věky kumulovaných krás a nepřeberný zdroj tvůrčí inspirace.