Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Pozvání do světa „nových“ hominidů

A. Robertsová: Evoluce. Příběh člověka Edice Universum, Knižní klub, Praha 2012, 256 stran, první vydání, doporučená cena 599 Kč, přeložili Jolana a Daniel Malátkovi, ISBN 978-80-242-3597-4
 |  6. 6. 2013
 |  Vesmír 92, 370, 2013/6

Nepřehlédnutelná. Atraktivní. Tyto lichotivé přívlastky náleží nové publikaci Evoluce. Příběh člověka. Už svou titulní stranou přitahuje pozornost a láká k prolistování. Není však hezký obal jen pozlátkem? Vyplatí se tuto knihu i důkladně pročíst? Jak je na tom s aktuálností, názorností a spolehlivostí předkládaných informací? Cílí spíše na laickou, nebo odbornou veřejnost?

Od poloviny devadesátých let 20. století bylo na denní světlo z šera dávných věků vyzdviženo nebývalé množství fosilií evolučních předků či příbuzných člověka a tento trend nadále pokračuje. Nové poznatky přibývají velmi rychle.1) Základní informace z analýz uveřejněných v odborných studiích se vzápětí přelévají na servery, do novin či na televizní obrazovky. Pokud však není čtenář expertem v této disciplíně, je pro něj z třicetiřádkové zprávy v novinách či z dvoustránky v populárně-vědeckém časopise většinou obtížné pochopit celý význam a kontext nálezu.

Pro hlubší zájemce existuje řada publikací, které takové vysvětlení podávají. Mnoho z nich je velmi dobrých. Jako meteorit mezi nimi však zazářila encyklopedie Evoluce. Příběh člověka, která vyšla v Londýně v roce 2011 a vloni v českém překladu. Jde o aktuálního průvodce po stopách našich předků, což v případě šlépějí australopitéků z africké lokality Laetoli platí doslova.

Knihu však činí nepřehlédnutelnou víc než jen aktualizovaný stav poznání. V první řadě je to kolektiv renomovaných vědců, kteří se na jejím vzniku podíleli. Jako autorka je sice uvedena jen britská anatomka, antropoložka a popularizátorka vědy2) Alice May Robertsová (1973), z pěti oddílů knihy je však podepsána pouze pod kapitolou Ven z Afriky, další kapitoly svou odborností zaštiťují badatelé z univerzit a výzkumných pracovišť z Velké Británie, Německa, USA a Austrálie. Pro českého čtenáře může být zajímavé, že kapitolu Primáti sestavil australský profesor Colin Groves (1942), který se přátelil s českým paleontologem a zoologem Vratislavem Mazákem (1937–1987), a tato česko-australská dvojice v sedmdesátých letech pojmenovala tehdy nově rozpoznaný druh Homo ergaster.3)

Jedním z typických rysů recenzované publikace je snaha neproblematizovat přespříliš terminologickou otázku a nejasnosti ohledně linií rodokmenu jednotlivých hominidů. Projevuje se to i v případě zmíněného Homo ergaster (versus Homo erectus) či u paranthropů (versus robustní australopitéci). To však hodnotím spíše jako klad. Problém nomenklatury tu totiž zamlčen není, jen je těžiště zájmu přesunuto jinam. Prostor je věnován například základním metodám a postupům při dobývání zkamenělin, vysvětlení, jak se fosilie stávají klíčem k anatomii, stravě, lokomoci i chování dávných hominidů i jak probíhají rekonstrukce jejich vzhledu. Což je zcela jistě z čtenářského hlediska zajímavější a prospěšnější než informace o dosud mnohdy neuzavřeném boji mezi „splitters“ a „lumpers“.4)

Je třeba ocenit i nadhled a střízlivý postoj k evoluci člověka, který prostupuje knihu jako celek a který dobře vyjádřila Robertsová již v úvodu: „Toto není příběh nezadržitelného nástupu k moci, ovládnutí světa a nadvlády nad ostatní přírodou. […] Je zahanbující a současně úžasné zjišťovat, že na našem vystoupení na scénu světa nebylo nic nevyhnutelného: za největšími úspěchy naší evoluce stojí štěstí, jež přeje připraveným“ (s. 7).

Z chronologického hlediska kniha zasahuje až do doby vzniku městských civilizací a věnuje se i dnes aktuálním námětům, jako jsou migrace, způsoby získávání potravy v různých částech světa či rozšiřující se možnosti genetiky ve službách paleoantropologie.

Co se týče přehlednosti a srozumitelnosti, je kniha připravena také na výbornou – každá dvoustránka je vizuálně rozdělena vždy na hlavní text a několik samostatných ohraničených úseků, které vysvětlují nějaký související problém. Například u tématu odívání se čtenář v odděleném rámečku dozví, jak se získávalo hedvábí, a popis doplňuje názorná ilustrace. Kreseb a fotografií je zde opravdu velké množství. Přitom nejde o „obrázkovou knihu“, text a ilustrace se podařilo skloubit v optimální symbiózu. Z tohoto důvodu je kniha užitečná pro čtenáře různého věku i odbornosti – od žáků po studenty vysokých škol, své v ní najdou nepaleoantropologové i paleoantropologové, kteří v ní získají užitečnou pomůcku pro své přednášky.

Pravdou však je, že jedinečnost jí dodává právě obrazový materiál, který vytvořili nizozemští výtvarníci Alfons a Adrie Kennisovi, specialisté na paleontologické rekonstrukce. Bratři-dvojčata Kennisovi začali publikovat teprve začátkem 21. století, dnes jsou však díla jejich studia Kennis & Kennis vystavena v muzeích po celém světě (např. Neanderthal Museum v německém Mettmannu) a jejich malby zdobí pravidelně například obálky National Geographic.

V knize zřejmě nejvíce upoutají jejich dvoustránkové rekonstrukce podoby jednotlivých druhů hominidů. Pozornosti by však neměla ujít ani taková lahůdka, jako je třeba vizuální porovnání proporcí, tvaru a velikosti hlavy (nikoliv jen lebky) od druhu Sahelanthopus tchadensis po Homo sapiens.

Jejich práce je precizní. Kennisovi nejprve vytvoří malý model ztvárňovaného objektu, a teprve poté – seznámeni s vlivy světla a stínu – ho namalují.5) Jejich postavy v sobě mají životní tonus a vyjadřují emoce, což je vedle vysoké míry profesionality druhá nezbytná podmínka pro to, aby jejich rekonstrukce byly uvěřitelné. V porovnání s díly českého akademického malíře Zdeňka Buriana (1905–1981), který ve své době platil v celosvětovém měřítku za špičku iluzivního realismu,6) je znát vliv moderních technologií včetně grafických softwarů pro rekonstrukci tváří. Hominidé Kennisových jsou realističtější, věda přinesla nové poznatky, které v Burianově době nebyly známy. Možná jsou však tito „noví“ hominidé až příliš technicky dokonalí. To je ovšem spíše jen otázkou vkusu každého posuzovatele.

Chtělo by se uzavřít slovy, že vynález stroje času jeví se po vydání této knihy už jaksi zbytečným. Ovšem každá publikace pojednávající o vývoji hominidů může být dobrá maximálně tak, jak dobré (tj. blížící se skutečnosti) je vědecké poznání dané epochy. Proto se dá téměř s jistotou říci, že i tento knižní meteorit jednou vyhasne. Jak dlouho to bude trvat, záleží na úrodě vydobyté ze sopečného tufu a prachu tohoto nevyzpytatelného vědeckého pole. Než však takový posun nastane, nic nám nebrání těšit se z čtení v této neobyčejně zdařilé publikaci.

Poznámky

1) „...osud jakýchkoli poznámek k přednáškám [paleoantropologie, pozn. LH] se dá popsat jen jedním heslem, které vyjadřuje iracionální počínání – plánované zastarání. Každý rok, když na toto téma při mých kurzech přijde řeč, prostě otevřu starou složku a obsah zahodím do nejbližšího koše na papír. A začínáme znovu.“ Gould S. J.: Pandin palec. Malá tajemství evoluce, s. 124, Praha, Mladá fronta 1988.

2) Připravila mnoho televizních pořadů, např. Incredible Human Journey či Digging for Britain. Je též autorkou či spoluautorkou několika knih, v češtině vyšla v roce 2012 v Knižním klubu její encyklopedie Kompletní lidské tělo.

3) Více viz např. Mazák V.: Jak vznikl člověk. Sága rodu Homo, Práce, Praha 1977, s. 231.

4) Tyto termíny, v překladu tzv. „rozdělovači“ a „scelovači“, označují skupiny paleoantropologů podle jejich převládajícího názoru na řazení fosilií k jednotlivým druhům hominidů. Problém je v tom, že běžná definice za druh považuje uzavřenou skupinu jednotlivců, kteří se mezi sebou mohou plodně rozmnožovat, nikoliv však s příslušníky jiných druhů. Zjistit tuto skutečnost u prehistorických hominidů, z nichž mají badatelé jen fosilie, je nemožné. A soudit na hranice druhu jen na základě morfologie je při neznalosti vnitrodruhové variability dosti obtížné, proto se názory jednotlivých badatelů při řazení ke konkrétním druhům leckdy liší.

5) juanvelascoblog.com/2012/11/04/artist-profile-the-incredible-kennis-brothers/ navštíveno 12. 5. 2013.

6) Tento výtvarný směr má v názvu přívlastek „iluzivní“, protože jde o zpodobňování bytostí, o kterých si nemůžeme být jistí, jak skutečně vypadaly, protože je nikdo ze současných lidí neviděl. Realismem je proto, že se tito výtvarníci snaží ve svých dílech co nejvěrněji prezentovat aktuální vědecké poznatky.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Paleontologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Linda Hroníková

Mgr. Linda Hroníková, Ph.D., (* 1979) vystudovala antropologii na FHS UK a absolvovala studijní stáž zaměřenou na microwear analýzu na Universiteit Leiden. Na FHS UK bádá a přednáší paleoantropologii i kurzy o současných lidech převážně z hraničních oblastí kulturní a fyzické antropologie. Na dva roky se její zájem přesunul od australopitéků a neandertálců na „Homo politicus, když v zahraniční redakci ČTK flešovala zprávy o aktuálním dění ze světa. Zajímá se také o středověké dějiny, píše povídky a obdivuje kočky.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné