Oblaka – víc než polovina krásy světa

Pokud se na obloze objeví mrak tenký, protáhlý do délky a péřový, není ještě konec zimy…

Theophrastos z Eresu

Celý starověk a středověk vzhlíželi lidé k obloze. Vedla je mystická znamení, která v jejích změnách viděli. Bohové starající se o oblohu a děje počasí byli vždy mezi hlavními vzývanými. V Egyptě vznikl kult bohyně Nút, ve starověké Mezopotámii se o děje počasí staralo božstvo Hadad. Východní Slované měli Striboga, Polabští Slované Podaga a severní slovanské kmeny uctívaly Pogodu a Pogwizda.

Nejen bohové, ale i čarovné mytické bytosti obývaly nadzemské výšiny, na Balkáně létaly vzduchem Samovily oblakinje, a když honily oblaky a nahněvaly se, nakupily bouřkový mrak. Větrem škodí Meluzína, známe ji v Čechách hlavně jako bytost spjatou s povětřím, která byla uplácena hrstmi mouky vhozenými do větru.

Až později si lidé začali oblačné děje spojovat s počasím a změnou povětrnostních podmínek. A pak přišli učenci a s nimi první vědecký pohled. Mezi prvními popsali oblaka Peršané a další národy na Blízkém východě. Z řeckých učenců vynikl Thálés z Milétu (625–548 př. Kr.), autor prvního pokusu o rozdělení oblaků podle tvarů, a Theophrastos z Eresu (371–287 př. Kr.), který se oblaky zabýval ve spisu Peri sémeión (O podmínkách povětrnostních).

Kapříky chtěj vodu, beránky zas časy…

lidová pranostika

V Čechách mají oblaka dodnes používané tradiční lidové názvy. Obecně se oblaku říká mrak nebo mračno. První názvosloví se objevilo v tzv. Klaretových slovnících ve 14. století. Lidové názvy jsou velmi malebné; tak například cumulonimbus je zván bouřkový mrak, buřina, hradisko, mračno či baba. Babka se říká kupám (cumulus mediocris), ze kterých padají přeháňkové srážky. Na Podbrdsku se mohutným kumulům říká hrady. Cirovité oblačnosti čili řasám se říká vlasy, vlásečnice, vlákna. Altocumulus floccus je lidově zván beránky, altocumulus castellanus cimbuří. Altostratus a nimbostratus, vysoká sloha a dešťová sloha, jsou ve středních Čechách zvány deka. Spoustu lidových pojmenování mají cirokumuly, řasokupy – na Blatensku kaproviny, na Plzeňsku kapříky, na Podbrdsku rybiny. Také halové jevy mají svá pojmenování – kolo u slunce či měsíce je malé halo, studánka se říká koróně.

Oblaka se tvoří podle Howarda…

Goethe, 1817

První vědeckou klasifikaci oblaků publikoval r. 1802 francouzský přírodovědec Jean Baptiste Lamarck. Vytvořil skupinu pěti hlavních a několika vedlejších druhů. Francouzská terminologie se neujala, ale vedla ke snaze vytvořit jednotný klasifikační systém. Na scénu přišel chemik a amatérský meteorolog Luke Howard. Roku 1803 předložil ve studii On the Modification of Clouds and the Principles of their Production, Suspension and Destruction nové názvy pro oblačné druhy, a to v latině. Stejně jako Lamarc rozeznával tři základní – řasy cirrus, oblaka plošná stratus a kupovitá cumulus – a přidal dešťový oblak nimbus.

Změny se Howardova klasifikace dočkala po r. 1855, provedl ji Emilio Renou, který pojmenoval přechodné tvary cirrostratus a cirrocumulus. Moderní klasifikaci dokončili Švéd H. M. Hildebrandsson a Angličan R. Abercromby. Ti mají také zásluhu na vydání prvního atlasu pod hlavičkou WMO (World Meteorological Organization). Největšími českými znalci a pozorovateli oblačnosti jsou prof. Josef Podzimek, autor publikace Fysika oblaků a srážek a dr. Antonín Bečvář, který sestavil i náš první fotografický atlas oblaků.