Píseň jako lék

Přestože symboličnost úvodního verše Vítězslava Nezvala charakterizuje spíše povahu autorovy poetické invence, věcný výklad oněch slov může mít svou platnost také v reálné rovině našeho života.

Nemoc, její léčba a zpěvní výraz člověka mají svou vzájemnou spojitost a této skryté souvislosti si již v polovině 19. století začíná nesměle všímat také oficiální věda. Ta podle slov tehdejšího hudebního vědce Carla Engela získává na tomto poli do té doby neznámé důkazy o jinak všeobecně přijímaných účincích hudby. Takovýmto důkazem je podle něj především skutečnost, že většina tzv. necivilizovaných národů užívá hudby jako prostředku k léčbě nemocí.

Rovněž současný americký hudební publicista Ted Gioia uvádí, že léčivá hudba je stará jako lidstvo samo. Podle něj byly již dávno před Hippokratem zvuky a vibrace, písně a rytmy v mnoha případech přijímány jako ty nejmocnější známé nástroje k překonávání nemocí a zachování zdraví. Gioia však nezůstává jen u tohoto konstatování a ptá se, zda tato tradice přetrvává, nebo je pouze pozůstatkem primitivnější éry bez jakéhokoli dalšího uplatnění. Určitou míru návaznosti na tuto tradici v současném západním světě můžeme spatřovat v dnešní muzikoterapeutické praxi, přestože ta zaujímá pouze nepatrné místo v souhrnu veškerého současného hudebního provozu, který z největší části plní především funkci zábavní a uměleckou bez patrnějších známek užitkovosti.

Britský archeolog Steven Mithen se v této souvislosti domnívá, že asi nejcennější stránkou terapie hudbou je skutečnost, že se dnes v podstatě může jednat o svépomocný systém, v němž vůbec není zapotřebí terapeuta. Sám se na základě pramenů pokouší odhalovat prehistorické kořeny těchto praktik, jejichž východiskem je podle něj poznatek, že hudbu je možné užít k vyjádření našich pocitů a k manipulaci s emocemi a chováním druhých. Avšak také on si všímá skutečnosti, že v moderní západní společnosti a pravděpodobně v životě každého moderního člověka je hudba zřídkakdy využívána pro jiné účely než pro zábavu, jelikož známe mnohem účinnější způsob, jak můžeme někomu sdělit, co cítíme, a sice řeč. Mithen nicméně připomíná, že v pradávné historii naši předkové jazyk postrádali, přestože disponovali širokou paletou emocí a potřebovali čas od času působit na chování druhých jedinců.