Aktuální číslo:

2019/9

Téma měsíce:

Hejno

Svatý grál srovnávací embryologie

 |  4. 4. 2013
 |  Vesmír 92, 200, 2013/4

Sliznatky jsou podivní tvorové. Život tráví v temných hlubinách moří, kde pojídají drobné bezobratlé a čas od času si přilepší třeba na pozůstatcích uhynulých kytovců. Nemají však vyvinuty čelisti a místo kousání potravu trhají sofistikovaně uspořádaným aparátem, vyzbrojeným rohovinovými zoubky.

Na mrtvé velrybě se sliznatky dokážou shromáždit v úctyhodných počtech a drahocenný zdroj živin zužitkují do posledního sousta. Takové hromadné hodování je často čistě samičí sešlostí, samci jsou totiž u většiny druhů ve výrazné menšině. O párovacím systému sliznatek není známo vlastně nic. Dá se ale tušit, že v populaci tvořené z 99,9 % samicemi je sperma vzácností, se kterou se nebude ledabyle plýtvat. Má se tedy za to, že k oplození dochází v úkrytu ve skalních štěrbinách, případně alespoň uvnitř slizovité kapsy, produkované pokožkou.

Neméně zajímavé jsou sliznatky z fylogenetického hlediska. Spolu s mihulemi náleží mezi kruhoústé (Cyclostomata). Pozice sliznatek na stromu života však dlouho nebyla jistá a od sedmdesátých let 20. století o platnosti skupiny Cyclostomata panovaly značné pochyby, v jejichž důsledku byly vyčleňovány dokonce mimo vlastní obratlovce (viz např. tolweb.org/Craniata). Zpět do příbuzenstva mihulí je usadily až nedávné molekulární studie. Sliznatky nesou řadu primitivních znaků, důležitých pro pochopení časných fází evoluce obratlovců. Není proto divu, že přitahují pozornost embryologů a evolučně-vývojových biologů po dlouhá desetiletí. Jak ale vyplývá z nastíněného způsobu života, získat embrya není právě snadné. Nepřekvapí proto, že málokterý další obratlovec dokázal tak dlouho unikat snahám o zevrubné studium.

Donedávna jedinou souvislou řadu embryonálních stadií získal Bashford Dean mezi lety 1897–1899 v zálivu u kalifornského Monterey, když s pomocí místního rybáře vylovil okolo 800 vajec, z nichž asi 150 obsahovalo živé zárodky. Během 20. století hlubiny moří vydávaly oplozená vajíčka spíše ojediněle, až se v roce 1974 nadlouho objevila naposled. Většina pozdějších prací tak pouze reinterpretovala výsledky publikované Deanem a o využití jakýchkoli moderních technik nezbývalo než snít.

Nyní vidíte 42 % článku. Co dál:

Jsem předplatitel, mám plný přístup
Jsem návštěvník
Chci si přečíst celé číslo
Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru. Více o předplatném
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Fyziologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Martin Minařík

Mgr. Martin Minařík (*1987) vystudoval zoologii obratlovců na PřF UK v Praze. Jako doktorand na katedře zoologie se v současné době věnuje studiu evoluce a morfogeneze hlavových struktur obratlovců, ve volném čase pak především herpetologii.

Doporučujeme

Chůze v davu: impulzy bez doteku

Chůze v davu: impulzy bez doteku

Milan Krbálek  |  2. 9. 2019
„Nejednou nás chybný krok ponořil až ke stehnům do tmavého rosolovitého bahna, které se na metry kolem nás pod našimi kroky vlnilo. Jeho přilnavá...
Sportující faraon

Sportující faraon

Břetislav Vachala  |  2. 9. 2019
Schopný král byl zárukou, že nezvítězí síly zla a chaosu a „boží země“ Egypt bude trvale vzkvétat a bude se dařit jejímu lidu. To potvrzoval...
První obraz horizontu černé díry

První obraz horizontu černé díry

Michal Bursa  |  2. 9. 2019
Když jsme spolu s Vladimírem Karasem v roce 2010 psali o vyhlídkách radioastronomie na přímá pozorování černých děr (Vesmír 89, 226, 2010/4), byla...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné