Ad „Záhada dědění majetku po mateřské linii“

Ad Vesmír 92, 77, 2013/2

„Ve většině lidských společností muži odkazují majetek svým dětem, respektive dětem svých manželek. V necelých 10 % společností však muži z nejasných důvodů odkazují majetek synům svých sester. Existenci této instituce je pro antropology obtížné vysvětlit...“ Tak začíná článek, k jehož textu bych rád poskytl pohled sociální antropologie, popřípadě etnologie.

My pochopitelně nevíme, kde, kdy, jak a proč vzniklo odvozování původu patrilineární (v otcovské linii, tedy z otcova otce na otce a na mne jako na syna), či odvozování původu matrilineární (v mateřské linii, tedy z matčiny matky na matku a na mou sestru). Nejstarší zmínky o odvozování původu v otcovské linii nacházíme již v babylonských textech (2. tisíciletí př. n. l.), nejstarší zmínka o odvozování původu v mateřské linii je z 5. století př. n. l. Herodotos, „otec dějepisu“, ve svém výčtu národů tehdejšího starověkého světa uvádí: ...Zvyky jejich jsou dílem krétské, dílem kárské. Mají však ojedinělý zvyk, jímž se odlišují ode všech jiných národů světa... Zeptej se Lýka, kdo je, a on udá vlastní jméno, jméno své matky a tak dále po přeslici. Dále pak, vdá-li se svobodná žena za otroka, jsou její děti svobodnými občany, jestliže si však svobodný muž vezme cizí ženu anebo žije s konkubínou, tu i kdyby byl první osobou ve státě, ztrácejí děti jejich všechna práva občanská...

O důvodech vzniku obou způsobů odvozování původu se tedy můžeme jen dohadovat a jakákoliv logicky postavená teorie je stejně platná jako jiná vysvětlující týž sociální a kulturní jev. Je tedy možné, že naši prapředkové znali „model prahu otcovství“, popřípadě využívali „teorii her“, je to ale stejně pravděpodobné jako kterékoliv jiné vysvětlení.

Etnologové a sociální antropologové se při svém chápání dědění majetku v mateřské linii mohou a musí opírat pouze o informace pocházející z terénních anebo z archivních výzkumů, což je limituje v podstatě na společenskou a kulturní situaci posledních čtyř staletí.

Ze všech známých dat vyplývá, že se musíme oprostit od našeho euroamerického vnímání světa a našeho dnešního individualismu. Musíme si také uvědomit, že v některých společnostech bylo a je přežití skupiny lidí důležitější než přežití jednotlivce. Rovněž musíme rozlišovat mezi rodinnými vztahy (vztahy mezi rodiči a jejich dětmi), mezi příbuzenskými vztahy (vztahy mezi příbuznými z otcovy a z matčiny strany a mnou, dále vztahy mezi mnou a mými potomky i potomky mých sourozenců, bratranců atp.) a vztahy mezi členy příbuzenské skupiny. Příbuzenská skupina totiž může být výběrovou skupinou a nemusí nutně zahrnovat všechny příslušníky mé rodiny ani všechny mé příbuzné. Takové výběrové příbuzenské skupiny existovaly již od starověku a dnes pro ně používáme označení jako „rody“, „klany“, „frátrie“ či „moiety“. Všechny se vyznačovaly odvozováním původu členů skupiny pouze v jedné linii, tzn. že právo na členství ve skupině měli buď lidé odvozující svůj původ od společného předka v otcovské linii, anebo odvozující svůj původ od společného předka v mateřské linii. Právo na dědictví bylo jen jedním z několika práv, která členové takové unilineární skupiny (skupiny spojující příslušníky jedné linie) měli. Mohli také spoléhat na právo ochrany ze strany členů skupiny před jakýmkoliv nepřítelem, právo na ekonomickou pomoc, právo zastávání politických hodností či funkcí v rámci skupiny, právo účasti na společných náboženských činnostech, právo žít a být následně pochován na území skupiny a mnoho dalších.

V unilineárních příbuzenských skupinách se také většinou rozlišoval skupinový a osobní majetek. Skupinový majetek se dědil v příslušné linii, zatímco osobní majetek se rozděloval podle místních zvyklostí. Mluvíme-li o matrilineárních příbuzenských skupinách, pak obvykle se osobní majetek dělil mezi mateřského synovce zemřelého a mezi jeho syny, přičemž ekonomicky důležitá (hodnocená) část osobního majetku připadla mateřskému synovci.

Každý jednotlivý člen společnosti žil se svou rodinou, znal a komunikoval se všemi svými příbuznými, ovšem na životně důležitých činnostech (pro něj životně důležitých) se podílel jen se členy své unilineární příbuzenské skupiny.

Příklady dokládají, že např. v případě konfliktu mezi jeho příbuzenskou skupinou a příbuzenskou skupinou jeho manželky, jeho synů a dcer mohl být, pokud se nacházel na území příbuzenské skupiny své manželky a svých dětí, zajat, popřípadě i trestán či zabit. Pokud bych to měl nějak shrnout, pak je možné říci, že zájmy příbuzenských skupin byly nadřazeny zájmům jednotlivců.

Polygamie je termín naznačující, že jeden z manželů má více manželských partnerů či partnerek opačného pohlaví. Polygamní rodiny pak dělíme na polygynní (manžel má dvě a více manželek) a polyandrické (manželka má dva a více manželů). Vzhledem k tomu, že polygynní i polyandrické rodiny byly zjištěny jak ve společnostech patrilineárních, tak ve společnostech matrilineárních, je poměrně snadné zpochybnit onu „strategickou reakci na převládající typ rodinného uspořádání“. Navíc bylo zjištěno a dokázáno, že ve všech zkoumaných společnostech tvoří polygamní rodiny, ať už polygynní anebo polyandrické, nanejvýš 50 % všech rodin, zbytek tvoří rodiny monogamní, tedy rodiny, v nichž žije pouze jeden manžel s jednou manželkou a s dětmi. Výzkumy také ukázaly, že polygamní rodiny nejsou trvalé, ale procházejí vývojovým cyklem (vznikají – trvají – rozpadají se), zatímco pravidla odvozování původu, a tedy i pravidla dědění jsou trvalá a platí pro celou společnost a její příslušníky bez ohledu na to, v jakých rodinách právě žijí.

Mohu tedy snad uzavřít, že alespoň pro sociální antropology a etnology není dědění majetku v mateřské linii záhadné a že teorie evoluční antropoložky Laury Fortunato je právě jen jednou z možných teorií.